přemoci a rady božích náměstkuov poslúchati, popuzenie božie k rozličným nechutem míle přijeti, naučenie múdrých lidí u milosti seznati, nežli na onom světě jeho hněvivého súdu čekati, jeho spravedlivostí od něho odsúzeno býti a na věky jeho neviděti.“ Suď se, Tkadlečku, sám radějí – radať jest naše – dokud jsi zde na světě, aby súdu hněvivého súdce se nelekal ani jím pro své zlé činy na věčné zatracenie nebyl poslán! Seznaj se, kterak blúdíš, ať tě ten navrátí, ještoť tě z bludné cesty navrátiti muože ku pravé. Snad mníš, by neblúdil, a nevíš nevěru tohoto světa? Nechceš zpomanúti na krátký byt tvého přebývanie, nestrachuješ se nejistého a nevědomého přijetí hrozné smrti, nelekáš se hrozného súdce, nezpomínáš na ukrutné múky, mluvíš, jako by to sobě mínil děditi, jako by to tvé bylo, jako by s tiem měl býti, na věky ostati. Ej, kakž s jsi duši svú těžce podmanil pod malú libost světskú, jak s duši svú v nemoci ostavil a sám ji lstivě zavedl! Cti mudrce onohono, jemuž jmě Tales, coť ten praví: „Nemoc duše a všeho vnitřního úmyslu lidského nenie jiné nežli žádati nepodobných věcí a těžkých a těch, ješto člověk ostati při nich nemóž.“ Dosti s sobě těžko byl umyslil zvěda, ano to tobě ostati nemá a nemóž ostati, ostati nebylo podobno, oč pak jedno duši svú divným a nerozumným myšlením byl poddrobil.

Slyš! Opět dále pravíš, že tvá všechna útěcha a tvá všechna naděje, veselé a radost byla na ni a pro ni. Divíme se tomu, co tiem míníš,