mi v své pochlebné řeči radíš, abych od nie pustil, abych po nie viece netúžil, abych po nie viece nestál, abych sobě o nie viece netesklil.

Slyš to, Neštěstie! Dobře tomu rozumiem, že mě svú řečí podjieti chceš a mě se vší nevěrú mieníš, neboť sem to slýchal i sám to viem, žeť praví Statecvis, ten mistr: „Ze všech nepřátel ti nepřietelé jsú najhorší, ješto zticha mluvie řeč sladkú a pěknú, jako by smutek měli na srdci, a jsú však jinačejšie postavy.“ Ještěť tě tak již znám a viece, nežli ty mníš; než protoť já viem, řeč tvú kterak přijieti. Ach, nemilé, ale mrzuté Neštěstie! Jistě dvój mi zámutek tiem činíš: jenž s mi dřéve učinilo, že s mě všie útěchy zbavilo, druhý mi již teď činíš, že mi o nie ještě mluviti nedáš; ja, co tiem mieníš? Než když pak vždy slyšeti chceš, zajistéť tobě to pravím. Téžť tobě poviem v svých knihách mistr Seneka, ten dobrý pohan a spravedlivý, tak řka: „Všem by nátisky rád činil, ktož nad jedniem mocí bez práva zlé učinil.“

Ach, mocný, všemohúcí Bože! Kterak sem já tak náramně a převelice tvú milost rozhněval, že s mě z své kázni a z tvú rukú poddal, [v kázen]text doplněný editorem[14]doplněno podle DG III 7 toho neješitného Neštěstie! Však sem to, Hospodine milý, často slýchal od rozumných tvých úředníkóv, že z hřiechu nebo z zlého účinku dvakrát nemstíš. Dostiť bych já měl na tvé kázni, což bych proti tvé milosti shřešil; poddal s mě i v kázen toho zlého a mrzutého Neštěstie. Buď, Hospodine, vóle tvá! Ty, zlé Neštěstie, ty s mě oblúpilo mého všeho zdravie, mého všeho dobrého pro pravú závist. Ach, zlé Neštěstie, před časy