jeden služebník jeho, řekl mu: „Byť bohové tě sobě v rovenství mieti chtěli, těť by k svěckým pracém nebyli vydali. A zda mníš, by toho zbýti nemohl, k čemu s zavolán? A zdali nevieš, častokrát vietr veliký dóm zvrátí a dřevo, jenž hluboko v zemi stojí, častokrát z kořen vyvrátí?“ Hleď, Tkadlečku! Tiť činie, jako nedvěd úfaje v svú sílu, [nátisky]text doplněný editorem[12]doplněno podle DG III 7 malým jiným zvieřátkóm činí, jako činil Alexander, a tenť jest mněl, byť byl Bohem. A též i podnes jsú jiných mnoho nerozumných a nesmyslných a zpupných, jenž v té nerozumnosti, v té nesmyslnosti, v té zpupnosti nás poznati netbají aniž nás se v čem strachují. Ale těm všem my učiníme, jako činí řezník praseti: vzchovaje prase a to dobře rozpasa na najvýše i dá jemu v hlavu; mnohým sme to učinili. Hleď a poslúchaj! Tuť se pak [nad těmi]text doplněný editorem[13]doplněno podle DG III 7 skoná slovo onono a viděnie svatého, jenž jest viděl, o němž píše Jan v Apokalypsis a řka: „Viděl sem hvězdy padati s nebes až na zemi,“ totížto lidi mocné, silné, velikých ctí, velikého řádu z své cti, z svého dóstojenstvie spadnúti, tak i na sboží jako na cti, tak i na zdraví jako na nemoci, tak i na životě jako na smrti ještě vždy; a to pravíme, žeť sme dobře učinili. A zdali sme my kdy nad kým zle učinili, prav nám to; však to vieme, když si čítal v knihách Aristotelešových, že on praví, kdežto píše prvnie knihy své O rodu všech věcí; i praví, že jedné věci vzničenie jest druhé věci snitie neb vzahynutie. A zda ty nevieš toho, ješto vešken svět vie, že to, což sú lidé před několiko tisíci let naspořili a nachovali