nebezpečna.
Neb jakožto snieh od slunce splyne,
takéž ženská milost mine.
[2375] Tato pověst tomu tě učí.
Když se muž k ženě přilúči,
v tvrdé vieře přebývasta,
horlivějši milovasta.
Když litá zvěř smrt se stavi
[2380] a jie milého muže zbavi,
kterakž ji smrt zbavi koli,
objemši hrob ona žena
svého muže, ta smúcena,
bielé líčko nehty schudi,
[2385] krásné oči pláčem ztrudi.
Pláčem srdce poče jektati,
že by kámen mohl zplakati.
Tuhá bolest jí pomáha,
že od hrobu nepobieha.
[2390] Nemože jie odhroziti,
aby od hrobu chtěla [jíti]text doplněný editorem,
ani búře, ani tma litá,
ni prosba, ani {hróza}marginální přípisek soudobou rukou; * původně v rukopise zapsáno slovo „tma“, to škrtnuto a na marginu připsáno slovo „hróza“ krutá.
V témž času výbojce pochopichu
[2395] a jej šíje odsúdichu.
Poprava jej poda smrti
i káza na dřevo vzvrci.
Přikáza král při milosti
rytieřovi tvrdě dosti,
[2400] by v noci toho střiehl muže.
Když dobře by v noci jiže,
tu se u viselce skláda,
píti se jemu velmi zžáda.
Zaslyše křik a oheň vidí
[2405] a tam jíti se nestydí.
Za dar vody poče prositi,
paní da a rytieř poče píti.
Poče těšiti přesladkými
smutné srdce slovy svými,
[2410] řka: „Netruchlej, žádná, také!
Státi se nemóž jinake.“
Viselce jej péče shřieva,
by ho někto nesňal s dřeva.
Obzřev, zase se vráti,
[2415] sladkú řečí smutnú chváti.
Utěšeně jie srdce schladi,
v smutné srdce svú milost vsadi.
Bázeň, péče podje rytieře,
sám sobě již nedověře.
[2420] Opět k viselcovi teče,
ano jej již milost peče
přehorúciej onéj vdovy.
Navráti se k smutné znovi,
milostného daru žáda.
[2425] Nemeškajíc ihned jemu da.
I by malá chvíle toho,
rodina muže onoho
s šibenice jej stržechu
a k lesu se s ním vržechu.
[2430] Rytieř zvěda, že ho nenie,
by jemu bolesti kvielenie,
vece: „Žádná paní moje!
Která k tomu rada tvoje,
že zloděje mi nelze mieti,
[2435] jehož mi král přikázal střieci?
Králóv mě meč velmi rmútí
a k tomu mě ta bázen nutí,
by byl sběhem, pravi tobě.
Již neviem, co zdieti sobě.“
[2440] Objemši jej, vece jemu:
„Odtuš, pane, srdci svému!
Nalezla sem chytrost takú,
že k naději již měj čáku.
Vyhřebuje muže mého,
[2445] oběsmež ho miesto něho.“
Vykopavši jej z hrobu, jím trže,
húžvi mu o hrdlo zadře.
Rytieř vece: „Z tvé milosti
neprospěje v té chytrosti,
[2450] neboť zlú máme příčinu:
zloděj se stkvieše lysinú,
muž tvój má na kštici vlasy.“
