tehdy jest malý, nebo jemu Slunce světlost odjímají, až opět když Slunce odejde, tehdy bude plný.“

Mládenec: „Co jest to černého v Měsíci?“ Mistr: „Pověděl jsem, že Měsíc bere světlost od Slunce a tak bere i horkost, avšak když jest pln, ostavá mu studenost země a voda, to jest, co my v Měsíci vidíme.“

Mládenec: „Proč se pak Měsíc zatmivá?“ Mistr: „Když jest dvouch něděl stáři, tehdy Slunce bývá z jedné strany Země a Měsíc z druhé, proti sobě překážejí, nebo Slunce má takovou moc, že odejme světlost Měsíci.“

Mládenec: „Co díš o kometě, hvězdě ocasaté?“ Mistr: „Hvězda ta nikdy se nezjeví, jedině když se státi má proměna království aneb nětco jiného. A tu znamenají hvězdáří, že pouští od sebe papršky. A ta hvězda neběží mezi jinými hvězdami, praví nám Písmo, že jest světlo, jenžto je Bůh v oblacích rozžehl.“

Mládenec: „Kterak se to stává, že vidíme hvězdy leticí?“ Mistr: „Pověděl jsem tobě, že hvězdy jsou větší nežli všecken svět? A protož můžeš věděti, že kdyby jedna hvězda zpadla, zakryla by hned všecken svět, ale když se to vidí, bývá suchost na zemi a v oblacích veliké potejkání větrův v povětří, a tehdáž se oheň nesměšuje s povětřím, a když se oheň obrátí v povětří, tehdy střelí sebou dolu pod hvězdy. Lidé se pak domnívají, že hvězdy padají.“

Mládenec: „Kterak to bývá, že v letě tepou kroupy, a v zimě nic?“ Mistr: „V letě jest slunce silné, a v zimě mdlé, a tak táhne vláhu a mlhu k sobě, a když povětří stupuje, přijde mrzce v kroupy, nebo slunce jest v létě nás blíž, ale v zimě od nás vzdálené, a proto též krátší den.“

Mládenec: „Odkuď pochází hromobití?“ Mistr: „Když to čtyry větrové, vejdouce z moře, silně se potkají v povětří a bývá to potkání tak veliké a silné, že se oheň obvine v oblak, když se to srazí, tehdy se rozedře a třeskne, až i lidé uslyší a oheň v povětří spatrují.“

Mládenec: „Odkud přichází sníh?“ Mistr: „Pára když vzejde zhůru v povětří, tehdy tepe ji studený vítr, až bude hustá, avšak již z toho nemohou býti kroupy, neb tu není mlhy. A tak sníh