pocti[252r]číslo strany rukopisuvě.
Tuto sě píše, kterak jedna žena s svým mužem byla převelmi zle a on nevěda, co sobě učiniti, i ukradl z kostela tělo Božie a pochoval v truhle.
Přihodil sě i jiný veliký div v jednom městě za Rýnem. V tom městě bieše jedna žena, kterúžto jejie[e]jejie] mój muž velmi miloval, a ona na něho nic netbala. I zateskl sobě ubohý, nevěda sobě co učiniti. I ukradl tělo krále nebeského tajně v kostele i položil je nešťastně do své truhle, zdali by jeho aspoň potom žena milovala. A to předrahé tělo přes celý rok v té truhle bylo zavřěno. Jeho žena ukrutnějšie jsúci učiněna, to předrahé tělo nalezši, prchlivostí velikú do ohně uvrhla. Ale on, Pán všemohúcí, nečil své mocnosti pomstiti, vzhléd na tu ženu. Beze všie bolesti z ohně vyskočil jest. To ta žena uzřevši, sama v sobě ukrutnější, vzemši opět tělo Božie, nesúci je poškrněnýma[f]poškrněnýma] poſſkwrniema rukama, do jedné ulice uvrhla to drahé tělo do hlubokého bláta a svú nohú zlořečenú tlačieše. Ale Pán Buoh v tak smrdutém blátě neráčiv odpočívati, opět vyskočil z bláta. A když to uzřela ta žena, opět jsúci zatvrdilejší v své zlosti, vzemši opět to drahé tělo i uvrhla je do řeky, aby tam v řece zahynulo. Ale Pán Buoh všemohúcí, jenž sě nekochá v zatracení hřiešných lidí, spatřiv zlobivost té ženy[g]ženy] żenye, řekl jest: „Ó ženo, co sem já tobě učinil zlého, že opět znovu a opět mě křižuješ?“
To uslyševši ta žena, želejíci těch svých mrzkých hřiechuov, pokáním jsúci hnuta, s velikým pláčem a skrúšeným
