[252v]číslo strany rukopisusrdcem vece: „Pane, mohu li po tak velikých hřiešiech a nepravostech, kteréž sem tobě učinila, ujíti zatracenie věčného?“ K nížto Pán Buoh odpovědě, vida jejie srdce skrúšené a žalostivé: „Aj, dcero, odpúštějíť sě tobě hřiechové tvoji. Jediné potom toliko varuj sě, aby těžkými hřiechy mě nehněvala.“ A když to uslyšala ta jistá žena, brala sě k jednomu knězi řádu cistercenského a tomu knězi ohavnost svých hřiechóv vypravila. A když sě zpoviedala, pokánie za své hřiechy až do své smrti učinila a v dobrém svój život dokonala. Tehda to drahé tělo vzemše kněžie, poctivě sú do města přinesli a na oltáři, kdež dřiev bylo, postavili.
Tuto sě píše, ješto jeden měštěnín bohatý měl jediného syna ve všem rozpustilého; a když měl umřieti, i zpoviedal sě svých hřiechuov, ale neprávě.
Jeden bohatý měštěnín měl jest syna jediného, kterýžto sě roznemohl až k smrti. Jehožto otec často napomínal a nabádal k zpovědi[h]zpovědi] zpowědij a ku pokání, aby činil za své hřiechy, a on toho vždy otci odpieral. A když otec jeho viděl, že již smrti nikoli nemóž zniknúti, tehdy on vždy napomínal syna svého, aby sě zpoviedal. A on, jako núzí jsa přinucen od svého otce, zpoviedal sě i přijímal tělo Božie. A tak, zatajiv mnohé hřiechy své smrtedlné v svém srdci, jich sě nezpoviedal. A tak jest z tohoto světa zhynul.
Jehožto otec, maje za to, že by byl na cestě spasitedlné
