[251v]číslo strany rukopisuhnúti.
A to sě stalo v jedné vsi. Nedaleko bydléchu dvě ženě nevěstce, kteréžto, vyšedše z té vsi, i přebýváchu na poli, aby mrzkost svých hřiechóv páchaly. A když sú na tom poli bydlily, uzřely sú jednoho kněze, an sě mimo ně béře s tělem Božím. Z nichžto jedna až do toho času tak mnoho hřěšila, že pro množstvie hřiechuov neznala ani věděla, co by bylo tělo Božie anebo kterakého by spasenie mohli hřiešní dojíti skrze přijímanie těla Božieho. A když sě odtázala od své tovařišky, řekla jest: „Vieš li za jisté, co jest toto, což kněz tento tak velebně a duostojně s sebú nese?“ K niežto ona vece: „Jest spasitel všech hřiešných, jenž jest nás na šibenici kříže svú předrahú krví vykúpil. A jestiť týž spasitel v té škříni, kterúžto nynie tento kněz nese.“ K niežto ona opět vece: „Jest liť spasitel zajisté všech mých hřiechuov, ráčí li, mózť mi dáti odpuštěnie a mé hřiechy všecky, chce li, móžť obmyti.“
A přišedši k tomu knězi, plačtivým hlasem řekla jest: „Pane, kterýž si vykupitel mój, prosím tebe já hřiešná hřiešnice, aby mi ráčil mé hřiechy odpustiti, jakož si odpustil svaté Maří Mandaleně.“
Jížto Pán Buoh z té škříně, v nížto jest kněz to duostojné tělo Božie nesl, řekl jest: „Odpúštějíť sě tobě hřiechové tvoji.“ A když sě to stalo, tehda to přeslavné tělo vzemše, do toho miesta s procesí a s velikú poctivostí sú přinesli do toho kláštera, kterýžto slóve kazatelóv menších, a tu sú postavili pocti[252r]číslo strany rukopisuvě.
