[192r]číslo strany rukopisuže řeč pastorkóv rozumná jest a spravedlivá, protož na věně jé slíbeném, jenž skrze rozenie synuov nepohaslo jest, má dosti jmieti. K druhému odpověd: řečeno jest bylo, že slíbenie věna bylo jest dobrovolné, vedlé vuole slibujícieho mocné ujieti neb přivětčiti. Avšak zvykl jest muž častokrát třetinu věčně věnovati ženě, nežli zase zpět. A vedlé té navyklosti neb obyčeje jako obecně držaného, když věno jednomu z manželóv jmenovitě jest vysloveno, má věno druhého býti uskrovněno, jest li pochybné.
Které věno žena muož obdržeti
Příhoda klade se takto: některaká děvečka muže pojala řádného, jenž jé dvě kopě gr. věnoval, k jichžto zaplacení jiná dva spoluměštěníny naše slíbila jsta, kteréžto řečená děvečka z toho před soudem nařkla, zavázavši se k duovodu i rukojemství i slibu svědky věrohodnými, jenž smluvní lidé slovú. Ale strana odporná rukojemstvie popierajíc, zavázala se k duovodu přenie svého, že svědky svatebnie lidí neb smluvnie okázati chce, že by oni děvečce nic neslíbili, aniž jsú jé co rukojemstvím slibovali, s tiem žádajíc, aby k jich straně bylo usúzenie, zda li věcí svých neb sboží svých svědky nejměla lépe brániti, nežli by jé mělo od někoho odsúzeno býti.
Na kte[192v]číslo strany rukopisuréžto věci má býti odpověděno takto: že svědkové děvečky s jejie strany volení a k smlúvám manželským zavolaní radějí mají slyšáni býti, nežli svědkové rukojmí, jenž by žaloby děvečky chtěli ujíti. Nebo poněvadž děvečka žaluje z věna, jenž se přirovnává mzdě tělem zaslúžené, hojnějšie právo jé příleží k rukojmiem, na něž utíká, skrze svědky býti přemoženú, nežli jim k obránění.
Které věno muž obdržeti muože
Některací žádajíce naučeni býti, psali jsú takto: Jeden náš spoluměštěnín jsa bohatý jednu chudú ženu ze vsi pojal za manželku, z niežto dva syny zplodil jest. A když jest umřel muž, táž žena pojala jest jiného ze vsi, jenž řečené děti, dav jim za jich oddiel některé dědiny, od sebe jest oddělil neb odlúčil, ale duom, kterýž otce jich předumřeného někdy muže jeho ženy bieše, prodav i přebral se i s ženú od města do vsi, odkudž bieše přišel, k obydlí. Tehda ty děti, poniž jich mátě s světa se jest brala, nařekše duom od jich otčíma prodaný, před námi v soudu svú žalobu jsú rozprostřeli těmito slovy:
Pane rychtáři, žalujemť na svého otčíma, že on duom z úsilé otce našeho kúpený a na nás právem dědičným příslušející, aniž jemu od nás před súdem odevzdaný, bez našeho vědomie a vóle prodal jest k cizie ruce, a prosímeť,
