[194r]číslo strany rukopisujeho slibu muož muže svobodna pustiti a zprostiti.
Dědicové také zavázáni jsú věno platiti
O tom konečně jest nalezeno: poněvadž dcera skrze manželstvie bývá oddělena a z moci otcovy vynikuje, slíbí li jie otec jmenovitě věno a oddělil by jej před vdaním, umře li otec, slib nebývá zdvižen, nebo dědicové ovšem skrze jeho slíbenie zuostanú zavázáni.
Věna slíbenie má býti věrné a nelstivé
Zaslíbenie věna jestliže by bylo hruozú neb mocí vykrúceno, neužitečnéť jest, poněvadž věno má pocházeti z svobodné vuole, protož nenie slušné někomu dáti ženu a potom jej právem hnáti, aby věno sliboval.
Věno nemuož býti slíbeno ke lsti věřiteluov
O tom znamenaj: jestliže otec v dluziech zašlý k zklamání věřitelóv slíbí dceři věno, slíbenie moci nemá, ačkoli před manželstvím a nebo již po dokonání svatby věno mohlo by slíbeno býti. Avšak jestliže z takového slibu věna věřitelé otci slibujíciemu nesnázi by učinili, svědky viery hodné vystaví, kteřížto tělesnú přísahú obdržie, že ten jistý slib nenie k jich zklamání některak zjednaný. dolus debitorumcizojazyčný text A též má býti rozuměno o dluziech nebo kteréžkoli věci k zklamání věřitelóv [194v]číslo strany rukopisuod dlužníkóv jsú odlúčeny, žalobú k navrácení mají býti požádáni, protož jestliže poplužie věnné prodáno bylo by za menšie penieze, nežli by stálo, za to věřitel je v týchž penězech újmy.
{ortel o vdánie}marginální přípisek mladší rukou Albrecht dobrého Ortvína syn učinil žalobu na svú test Děmutu, někdy manželku Martina z Polné, z dielóv dědičných své ženy, dokládaje se zavésti dvěma přísežnýma, že Děmuta ty diely jeho ženě od nařčenie, kteréž jsú jí jiné sestry jejie činily, před súdem by obdržala často prožalovaném, jakož se jest podvolil dovésti dvěma přísežnýma. Ale paní Děmuta odpověděla, že Martin, muž její, na svém skonání všecka sbožie pozuostavena jé naprosto jest poručil tiemto obyčejem, že jest jé dal v tom dobrú vóli, aby co a pokudž chce každému dietěti dala. Toto přidavši, že to svědectvím dobrých mužóv, kteříž jsú při kšaftování byli, chce dostatečně dokázati a dovésti.
Na to bylo jest usúzeno, že svědečstvie přísežných jakožto mocnější nežli těch, jenž jsú při kšaftu byli, k straně Albrechta radějí má přijato býti a dopuštěno. Svrchupsaný Albrecht, když Annu děvečku léta dospělá mající, dcerku panie Děmuty, někdy manželky Martina z Polné, bez vědomie mateře a jejieho svolenie ani vóle nemaje tajně za manželku řádnú pojal bieše, test svú svrchuřečenú paní Děmutu z dielu dědičného jeho ženě příslušející Anně po smrti otce
