[170] a králi uherskému [224r]číslo strany rukopisutoho túžíchu.

Potom král po roce do Čech přijede

a Horníky s sebú z Čech ven vyvede.

Téhož léta M. CCCC. XX. stalo se na Táboře mezi kněžími veliké rozdělení a mezi lidem búření. Mistr Jičín a Filip, kněz Prokop Holý, Chřenovský, Štěpán Pacovský, Abraham jednu stranu držíchu, ale Martínek kazatel Húska z Moravy, Petr Kániš a Jan Bydlinský, Bartoš a Mikuláš slepý a Tršáček, ti počechu tělo boží modlú a motýlem nazývati a mnohé ohyzdy proti velebné svátosti počechu vynášeti a vždy chtíce potlačiti a kněží zmordovati. Tak pak vespolek se vadíchu a Martínka pikhartem nazýváchu, neb ta strana Martínkova pokútně v hospodách počechu sobě kázati a divné obyčeje neslýchané mezi sebú mieti.

Potom se s Tábora pryč bráchu,

s ženami i s dětmi do Přibenic se stěhováchu.

[175] Těch lidí na tři sta bíše,

a u víře divně ten lid blúdíše.

Tu na hradě i dole bydléchu

a nepoctivě se scházíchu.

A jiní nazí běháchu,

[180] neb sú již někteří smysla zbyli,

protože se mnoho postili,

chtíce, aby jim buoh svú vuoli zjevil,

ano je byl ďábel přelúdil.

Potom kněze Martínka na Tábor pozvachu

[185] a tu se s ním hádáchu.

Potom musil v kostele státi

a na kazatedlnici odvolati.

Potom jim tu nedachu býti,

až musiechu do jednoho lesa jíti

[190] proti Dražicóm nad řekú,

tu opět chvíli bydléchu.

A když to Žižka zvědě,

ihned na ně jede

a zjímav do Klokot je vede.

[195] Tu dlúho s nimi pracovali,

aby svého bludu ostali,

ale druzí nikoli nechtěli,

až jich tu čtyřmezcítma[7]zapsáno číslicí XXIIIIa upálili.

Ale ještě jich mnoho bylo

[200] na Bernatické lesy uteklo,

[ti tu]text doplněný editorem opět bydléchu,

a zjímavše je, i [spálichu]text doplněný editorem[8]rukopis je poškožený.