editor: Černá, Alena M.
Knihovna Národního muzea (Praha, Česko), sign. V E 89, začátek 16. století
oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2016–2023
Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Zlomky tak zvaných veršovaných Starých letopisů českých jsou zapsány na fol. 222r až 224v ve sborníku sign. V E 89 Knihovny Národního muzea v Praze. Spodní části listů jsou poškozené vlhkem a dolní okraj listů se nedochoval celý; inkoust je v těchto pasážích rozpitý, vybledlý a písmo je hůře čitelné až nečitelné. Veršované letopisy vydal František Palacký, Staří letopisové čeští od roku 1378 do 1527, čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic, z rukopisů starých vydané. Praha 1829. Scriptorum rerum bohemicarum. Tomus III, s. 470–479, a František Svejkovský, Veršované sklady doby husitské, Praha, Nakladatelství ČSAV 1963, s. 156–163. O Svejkovského edici se opíráme při členění textů do veršů, avšak nepřebíráme jeho číslování veršů a prozaických řádků edice. O veršovaných letopisech pojednává mj. Jakub Jiří Jukl, Adamité. Historie a vyhubení husitských naháčů, Praha, Dokořán 2014, s. 121–123.
Text je mladším opisem výrazně starší předlohy, v němž je souvislý veršovaný text proložen na několika místech prozaickou pasáží, snad dodanou později. Zvláště ve verších se dochovaly tvary jednoduchých minulých časů, které v době opisu textu na začátku 16. století již v češtině neexistovaly. Písmo je až na vybledný inkoust dobře čitelné, písař se nedopouštěl chyb z nepozornosti či neporozumění. Výjimkou je psaní ij na místě, kde má být krátké i, především ve tvarech aoristu slovesných i-kmenů, např. upálichu, psáno vpalijchu 223r, rozmnožichu, psáno rozmnožijchu 223v. Takový zápis lze vysvětlit tím, že písař již tyto gramatické tvary z živého jazyka neznal. Při transkripci slovesných tvarů, u nichž rozdíl mezi prézentním tvarem a aoristem spočívá jen v délce samohlásky, nelze přesně rozhodnout, o který tvar se jedná; držíme se tedy smyslu textu a formálního kontextu (např. rýmu), např. Potom mistr Hus do Prahy se vráti (psáno wratij) // a král jemu na roce v Konstancí káza státi 222v.
Z lexikálního hlediska je ve veršované části zajímavý výskyt substantiva bursa (,pokladnaʻ), které ve staré češtině jinak nemáme doloženo (mistři a bakalářové drážďanští bydléchu // a tu bursu mějíchu 223r). Nepřímý pád dokládá, že slovo se již adaptuje na jazykový systém češtiny.