roz[3r]číslo strany rukopisuličně pokúšeli mistrovským velikým, chtiece odjeti, ale to mistrovstvie málo jim pomocno bylo, když již se puol míle odpluli, inhed [v]text doplněný editorem okamžení na tom ostrově pod horú se viděli. Tehdy nevědúc, co tomu dosti učiniti, stravy jim nestávalo, počechu své vlastnie koně jiesti, a vždy čekajíce smilovánie božieho. A když jednu chvíli uda se Bruncvíkovi po té hoře samému jezditi jedinému a procházeti se, uzře jednu panenskú hlavu a ruce, i ostatek všecko ryba. Ta jesti slula Europa, i promluvi k ní[c]ní] nie a vece: „Dobré li s, čili zlé? Mluv se mnú!“ A ona jemu vece: „Bruncvíče, jsemť tak, jakž mě vidíš, ani dobré, ani zlé.“ „Pověz mi, mohu li s tebú které utěšenie mieti?“ Ona jemu vece: „Časem móžeš, a časem nemóžeš.“ Slyše to Bruncvík, přijme se jie a bude s ní přebývati a to za utěšenie mieti. A když potom koní nestálo, počechu se sami jiesti, vždy čekajíce smilovánie božieho. Třetie léto již přicházieše, Bruncvík již jediné sám třetí bieše s jedniem starým rytieřem, jemužto řiekáchu Balád. Die k Bruncvíkovi: „Pane milý, toť této tvé zlé příhody nevie tvá milá králová Neonymia [3v]číslo strany rukopisuani tvoji zemané, co se jesti nám přihodilo.“ Slyšev to Bruncvík, zbudi sobě velikú žalost. Tehdy Balád vece: „Nestýskaj sobě, mój milý pane, jestliže mne chceš poslechnúti, chciť tu radu dáti, že ještě odsud vyjdeš. Ale neviem, blíže li od svých vlastí, čili dále budeš. Jáť již starý, nedbám o se, mněť jestli již zde ostati, neb ty, přijdeš li kdy k štěstí, prosím, rozpomeň se na mú věrnú službu.“ Bruncvík vece: „Věrný rytieři mój, kterak by to mohlo býti, bych já odsud vyšel? A já ještě dietětem jsa, slýchal sem, že což přijde k hoře akštienové, to věčně při ní[d]ní] nie ostati musí.“ Balád vece: „Pane milý, jest jeden pták, ten slove noh, a máť obyčej ten, že na každý rok v jednu chvíli přiletí na tu horu, a což mrchy zóstane, v okamžení pochytí i letí pryč. A tu hodinu on dobře vie, kdy má přiletěti. Ten tě má vyvésti, jestliže tomu ráčíš, ale dáleť pak neviem, kterakť se dieti bude.“ Bruncvík vece: „Věrný Baláde mój, i ovšem dobrá to rada jest, bych jediné mohl z tohoto vězenie vyjíti, nebylo by mi žel umřieti. A snad by mi se ještě někdy událo, že bych k svým vlastem mohl dojíti.“ Tehdy Balá[4r]číslo strany rukopisud,