obchytiv[2r]číslo strany rukopisuši[a]obchytivši] obchytieyſi jeho s pláčem velikým, i bude jeho pykati a prositi, aby se rozpomenul a s ní zóstal. Bruncvík vece zaplakav: „Neplač, najmilejší paní má! Jižť svého slova neproměním, neb kniežecí slovo nikdy nemá spět jíti, ani, bóh dá, zase pójde, což sem řekl.“ A tak tu chvíli obesla otce jejieho, aby k němu přijel.
A on káza třidceti koní sedlati, vsede i pojede do rozličných zemí, jmena dobrého sobě hledaje tak daleko, že pro vody nemohl dále jeti. A když na moře přijide, bude jezditi po břehu, mysle, co tomu učiniti, a tak dobude sobě korábu i vsede s svú čeledí i pojede. A když bieše čtvrt léta na moře jezdě, tehdy jedné noci strže se vietr veliký na moři i sejhrá se moře a vlny se zdvihnú i budú korábem metati, že druhdy na tři lokty pod vodú bude bývati. Bruncvík u veliké nebezpečnosti bieše, že tak se o něm píše: Když v tom velikém búření na moři bieše, hluk silný a zvuk morský s velikým větrem vrže korábem daleko za se, že se již k hoře akštienové blížieše. Marináři to znamenavše, tu tepruv od nich pláč a křik jdieše veliký, i marináři praviechu řkúce: „Již tepruv ne[2v]číslo strany rukopisuštěstie nad neštěstie nás potká!“ A tak se jesti pohřiechu stalo. Když paddesáte mil biechu od té hory, zarazi je velmi veliký blesk a vóně silná z akštienové hory, že v okamžení přitrže je k sobě. Neb ta hora má tu moc, což jesti u paddesáti míléch se všech stran, [v]text doplněný editorem okamžení[b]okamžení] Okamżenie k sobě přitrhne, buďto lidi, ryby, ptáky, dřievie i všecky věci a tváře morské i zvieřata, a tomu nelze, než věčně při tom akštienu věky věkoma ostati. Jiného pod tú horú nenie než jeden ostrov velmi krásný, ten Zelator slove, jako by řekl radostný, na kterémžto Bruncvík, vida se s svú čeledí a koňmi, poče sobě převelmi stýskati. Tu uzře na tom ostrově množstvie starých zetlelých korábóv a lidských i jiných kostí hromady veliké. Vida to Bruncvík, poče sobě převelmi stýskati a jednak veseliti a řka: „Ktož doma na svém pokoji sedí, ten se zlé příhody schodí, a tak o ničemž praviti nevie, ale ktož příhody zvie, ten potom je jiným praví.“ A dokavadž měli stravu, dotavad veseli byli, ale jakž stravy nestávalo, tak se jim převelmi stýskalo. Tu se roz[3r]číslo strany rukopisuličně
