15.

Zano, tak řečený císař římský, míval obyčej tak mnoho vína píti, až i rozumu zbyl a nevěděl, na kterým místě jest, nýbž nebylo rozdílu žádného mezi ním a mrtvým tělem, kteréž ducha v sobě nemá. Jednoho času, když se tak velice opil a truňky jsa přemožený ležel nic jinák, než jako by mrtvý byl. Tehdy jeho vlástní manželka, císařová Ariadna, majíc takové ožralství u veliké nenávisti, rozkázala jej jakožto umrlého do hrobu císařského vložiti a veliký kamen na vrch hrobu přiložiti. On pak, když se z opilství vyspal a ze sna probudil, přišedši sám k sobě volal, křičel hlasem velikým, nevěda, na kterém místě jest, však nadarmo, nebo se mu žádnej ozvati, nad to pak hrob odevříti bez poručení císařové nesměl. Protož za příčinou svého nemírného pití takovou bídnou smrtí z tohoto světa sjíti musil, že jest v tom hrobě hladem a žízní umořen byl. Carion.

Sv. Ambrosius.

Když opilec žere víno, sežrán bude od vína, z čehož ohyzdný Bohu, anjelům ošklivý, lidem mrzutý a sobě najhorší bude, neb přirození své morduje, o zdraví své se připravuje, milost u Boha i u pobožných lidí potracuje a samých toliko ďábluov milost obdržuje.

16.

Bonosus, císař římský, velice se rád opíjel, takže Aurelianus o něm takto pověděl: Non ut vivat natus est, sed ut bibat, jako by (prý) ne k životu ale k samému pití narozen byl. Když k témuž císaři legátové vysláni byli, tak jim mnoho vína připíjel, až je i vopil a tu skrz rozličné řeči neb otázky mnohé platné a tajné věci na ních vyzvěděl, kterýžto také, ač mnoho pil, však předce při dobré paměti zůstával. Preterea tantum mingebat, quantum biberat, sic ut eius Vesica nunquam grauaretur.cizojazyčný text Když pak byl jednoho času lid jeho vojensky od krále, tak řečeného Probo, v bitvě přemožen, zastekši sobě, sám se zoumyslně oběsil. Tehdy ti, kteříž jeho znali a mímo něj jeli, pravili, že to ne lidské tělo, ale džbán visí. Rauisi. et Flavi. Vopisc.cizojazyčný text

Abakuk v 2. kap.: Běda tobě, jenž naléváš příteli svému a přiměšuješ k nápoji žluč svou, aby ho opil a viděl hanbu jeho. Nasýcen budeš také hanbou místo cti a chvály.

17.

Albonius, král longobardský, když času jednoho v Veroně, krásném městě, kdež stolici království svého postavil, vína mnoho pil tak, až se velice v tom kvasu rozveselil. I poručil sobě přinesti koflík zlatý, v němž byla zadělána leb aneb díl hlavy Komunda, tak řečeného krále sepidského (jehož byl Albonius v zemi uherské zabil a dceru jeho sobě za manželku vzal), a vypivši z něho víno, kázal jiného naliti a poslal