aby jedli husi darmo dané a že sám chce jísti krmě hrubé, jimž jest přivykl. A když bylo po obědě a sta se počet, telecí maso bylo tak draho u počet položeno, že i husi biechu drahé na placení. Též svatokupci chtie lid boží zklamati tú odpovědí řkúce, že práci prodávají, ale požehnání, svěcení neb potvrzení darmo dávají. Protož proti té chytrosti die svaté ustanovení: „Ti, jenž tělestné věci kupují a duchovních nekupují, nikoli svatokupci nemají slúti.“ A ihned dále die: „Ale odpověd jest, že ne toliko, kteříž duchovní věci, ale také kteříž tělestné věci, jenž sú duchovním věcem přilnuly, za peníze berú, svatokupci slovú.“ Tak die to ustanovení. Aby rozuměl, že práce v kázaní, mše slúžení, v svěcení, v olejování, v křtění, v zpovědi poslúchaní, v těla božieho dávaní, ta práce jest s duchovenstvím, to jest s boží pomocí a úřadem tak spojena, že nemá, aniž muož býti za penieze hodně prodána. Ač mají lidé v té práci kněží živiti, ale oni nemají té práce prodávati ani šacovati, neb tak by každé svatokupecství vymluvil, řka: „Práci prodávám.“ Protož die Pán Buoh skrze Malachiáše proroka: „Kto mezi vámi jest, jenž by zavíral dveře a zapaloval oltář muoj vděčně? Není mi vóle v vás,“ die Pán Buoh nad zástupy, „a oběti nepřijmu z ruky vaší!“ Tu die Gracianus, jenž jest dekret složil, že: „Dveře zavierati není svaté oběti úřad, ale přísluší k duchovnímu úřadu“. Protož není hodná výmluva, jíž se brání, řkúce, že práci prodávají.

A jest ještě tento duovod proti té omluvě. Poněvadž biskup prodává práci, tehda má ji dáti za rovné penieze. A že osada od jiného za mnoho menší penieze mohla by takúž práci kúpiti, tehdy biskup zle činí s syny svými, že jim tak draze prodává práci. Opět takto laik utesav