Div o jedné slepé ženě
Žena také jedna slepá a na ruce od svého porozenie zlámaná, když do kostela svatého Víta vešla jest a před hrob svatého Václava přivedena byla plačící, modlila sě jest nábožně prosiecí za navrácenie viděnie. A tak inhned i viděnie i svého všeho zdravie navrácenie měla skrze orudování svatého Václava jest vše přijala.
Div jeden z Frankonie {veliký}marginální přípisek mladší rukou
Muž jeden z Frankonie od svého porozenie zlámaný na všech nohách, jenž jedinké po zemi klúzáše, ve sně u viděnie viděl jest muže poctivého u bielém rúchu oblečeného, jenž jest k němu mluvil řka takto: „Kaž sě vésti do Prahy do toho kostela svatého Víta, tu kdež tělo svatého Václava odpočívá, neb inhned tu skrze svatého Václava zaslúženie plné zdravie v své nemoci přijmeš.“ Tehdy měl jest, by sě to jemu ve sně kolotalo, i neučinil jest toho, jakž jemu přikázáno bylo. Potom opět druhé noci od toho jistého starce, jenž velmi s velikú z světlostí zjevil sě jemu opět, byl jest napomanut túž řečí jako i dřévé, aby toho nikakž neopustil, ale aby to vždy naplnil, což jemu přikázáno jest. Kterýžto člověk tohoto slavného a počestného starce, jenž sě jemu zjevil byl, uposlúchav přikázanie do Prahy kázal sě nésti. A tak pak rozprostřev sě na zemi na svých modlitbách před hrobem svatého Václava tu v kostele svatého Víta na všecky na své údy, na kteréž nemocen byl, jměl jest zdravie. A tak Boha a svatého Václava chvále domóv sě jest vrátil.
Mnohých jiných divóv Buoh skrze svatého Václava mučeníka svého učinil jest, jenžto divové v jeho pašiji plnějie jsú popsány, nebo příliš dlúhá věc by byla, by pořád všecky je rozpravovati. Ale proto tyto, jakž mohlo najkračie býti, na čest Bohu a svatému Václavu v této kronice jsú uloženy.
Co Boleslav bratr svatého Václavóv dobrého udělal
Po devieti set let a po třidcieti
