osvícených a urozených. Právě já, co mezi krásné štěpy hluchého trní a neznajíc, byť ta písma co pomocná býti mohla proti němu i sestr mých milých a rokovnic, jich dobrým skutkuom a lidem příjemných a mne i jich haněti si se nestyděla. Snads na mně samé žádosti své nemohlas sehnati i Jich Milosti dotýkáš kusy těmi, kterýmiž jakž jest svět od žádného prvé než od tebe nejsú dotčeny. K vředuom, k hlízám, k neštovicím je přirovnávajíc, muožeť se některé z nás za uchem vyvrci, že stěžka lékaři spomohú. Ale při jiném budeť na to odpověd dána, kteréž srozumíš jináč, než se naděješ. Ale Pane svatý, najsvětější, obecné jest to, kdož počne o jednom klevetati i o víc, potom snadně jazyk brousí, uzříť a hned uslyší brousek, na němž bude moci řezáčka svého, jímž nás všecky ráda by zřezala, pobrúsiti. Ale já vím její zvyklost, že když již tuto křiva zůstane, že nechajíc nás na čas, i vší svátosti i rady vaší s pokojem nenechá a budete tepruv s ní míti dosti činiti, jako kdy nyní my. Protož slušné jest na nás za času na chudých a sprostnějších to jí staviti, aby se i Vaší Svatosti též skrze její všetečnost nepřihodilo a nepotkalo. Neb dí David v Žaltáři: „Řekl nemúdrý sám v sobě: Není Boha před očima mýma. Ale ty, Pane, znáš, že tvoji jsme, a nalezl jsi křehkost mezi syny lidskými. Neb všeliký tvor tvoji jsú synové a kam se dějem, až do nebe, tam jsi, až do pekel přítomen jsi a země jest podnož noh tvých. Oči tvé patří na zlé i dobré, protož nic není, by tvé nebylo a tobě nebylo poddáno.“
A Pavel apoštol napsal, že všecky věci položil Buoh v nevieře, aby skrze víru spaseni byli. A kancléř v kanonice položil proti chlúbě: „Díme li, že hříchu nemáme, sami se svodíme.“ Jakož paní Pravda tu chlúbu zjevně ukazuje a sobě své skutky chválí a sama se svobodí. A kdož se sám chválí, od toho se múdrost vzdaluje. Úfáme, paní Múdrosti, jako osvícené kněžně, že znající její bláznovství a všetečnost, s námi sprostnými a nevšetečnými bude. A poněvadž psáno jest, že mezi anděly svými nalezl jest porušení, čím ona lepší býti chce. Neb ještě jsme o jejím urození a vývodech nikdy toho neslyšali, by lepší anjeluov byla. Ó, marná chlúbo a nerozumná, kde tu smysl samé se chváliti, jiné haněti. Zda mníš, paní poctivá, že by tě daleko lépe oděla skrovnost řeči a to, aby tě jiní chválili, než se sama chválíš. Jistě máš nedoufání v sousedech, by tě oni chválili a najposlednější jest obrana lidí, kteréž zlé a křivé pře mívají, aby se v hanění s svými nepřáteli dávali. Protož nutí mne má povinnost zase i za sestry své odpovídati a odmlúvati, snad bez své chlouby řéci by mohla, jak jsú to snědly, z tohoť nic nebude, budeť odplata vzájem. Mníš, paní Pravdo, že jsem Tvú Milost ctila slovy poctivými, kněžnou a paní tě poctivě jmenujíc a vážíc i milostíc, jako bych to z práva učiniti měla, jistě omýlilas se, neb ne pro tě, ale já pro soudce velebnost a svatost to činila sem a pro přirozenou sebe svú šlechetnost, kteráž ve mně jest, ale ne pro tvú krásu ani lásku. Neb vím, což k tobě najpěkněji bych se okazovala, že všecko darmo jest a na tobě mi platno, to jest, jako bych na vlka štvala. A jistě jest přísloví, že na zlém vše jest ztraceno. Poněvadž z poctivých slov bouřky a hanění strojíš, z těchto vím, že mi tepruv málo děkovati budeš. Mníš, žes najlepší, mýlíš se. Jáť zřetedlně provésti mohu skutky a účinky tvé, kteraks nad mnohými učinila a činíš ještě. O cti, hrdla, statky i dlouhé zdraví připravilas a v budoucí hanbu a v mrzkost lidem uvedlas a duše na Boží milosti by samého Boha jim pomoc těm dušičkám nebyla, i o ty by je ráda byla připravila. {Vražda první}textový orientátor Pověz ne skrze li tebe první vražda stala se od Kajna, v němž urozenú paní Závist, Její Milosti, dotýčeš, že by ona toho příčina byla. Všaks ty toho příčina, nebos Abelovi neradila, aby ujal těch obětí a daruov bratru k vuoli a v tom bratrství jemu ukázal a těch obětí a darův pozdržel, aby též Buoh jeho oběti jako Abelovy přijímal a bratra nehněval, než vždys kladla na hromadu, aby nepřízeň věcí mezi nimi
