Tuto paní Hněv jak jest jela do Antiochie.
Kapitola 114
Hněv svou přípravu také měla, že všecka čeled její i ona sama odína byla barvou modrou. Ale sama seděla na voze železném a ten měla všudy zbitý, vše v hromadu hřebíky železnými ostrými, aby k němu žádný přistúpiti nemohl bez šrámu a ubodení, v kterémž vozu šest nedvěduov ruských přílišné velikosti, ji táhli a vezli a sama seděla. Palcát železný neskrovný v rukú držela, majíc na sobě peregrin ocelivý, zlatohlavem brunátným potěžený, plechovice a peklhaubl tím povlečený. Jejíž čeled všecka na koních i pěšky, v odění, v pancířích s pavézami, s kopími, s samostříly, s sudlicemi, s meči, s oštípy, s ručnicemi, s palicemi a s jiným vražedlnými věcmi měli a v houfě svém jeli jsou, nesúce korúhev, na níž malováno bylo, aby všickni k tomu se znamení míti mohli. Kdežto paní Hněvivost sedíc mezi svými na vozu svém, sem i tam hněvivě vzhlédala a stěžka pod svým oděvem déky neměla jako Dorota Milotická. O tom nástroji k svádám a ke zbrojuom lidským a morduom poručiti chci. Dále, těm k rozumu, kteříž čísti budou a tomu rozumějí lépe než já, sprostný, položiti jsem mohl.
