ležeti a utráceti a doma k svému nepřihlédati, hotové zepsení a chudoba.
Kdežto Smilstvo vece: Ale sestra milá, od čeho zase kratochvíl s milými, utěšení v freji, v tanci i v milém objímání a rozmlúvání, ano by proto zdaleka mělo jeto býti. I poněvadž proto i pilného neobmeškáváme, pomějmež i pod touto příčinou utěšení.
K tomu se Lenost přimluví: Teď, to přísahám, že mne tak mrzí, že na ni nerada hledím. Ano, mne již nerci nohy bolejí, ale všickni údové, neb nikdy neřeknou seďte a odpočiňte, než stůjme před nimi jako zmalované, ani vyspati se v noci nelze, ani ve dne odpočinúti a poležeti, nechť v své dvorstvo nakašlí.
K tomu Lakota vece: Ale dobré bydlo v jídle a pití i ve všem ovoci, nesluší od něho pospěchati. Závist dí: Mně na ničemž se víc nestyště, než na tom, že vidím zřetedlně, že se jim při tom dvoře lépe vede než nám, div se proto nespadám žalostí.
I zúpí a zbúří se z těch řečí Hněv a řka: I není snad pod nebem větších bláznic, než jsme my, vidúc, ano nás jako psy hanějí, peskují, zlořečí, všecky hyzdí, potvořují. Vše trpíme i by jiného nic nebylo v tom zlého, než že to naši služebníci zvědí a zjevně slyší. I kterak mají nám stálost a víru zachovati a nad námi rozpaky neměti, aleť neději tuto, paní naše, slyší slova o sobě zlá, by se v něčem nečili, aleť by to smlčeli. I jest to div pro takové žvaní té Pravdy, že ještě jest kdo služebníkem našim. Nakašlala bych jim v nos, abych to jim trpěla, by na mé vuoli bylo, nečekajíc vejpovědi jich, ješto jistě vím, že nám k žádnému zisku nebude, ani k utěšení. Kázala bych hned zhúru trúbiti a houfy zpravěci jela bych pryč, shledali byšte, bychom se k tomu přistrojili, že by v jiné pře tkli, aneb smlúvy s námi hledali. Aneb pokoříc se jim, nic našeho dobrého nebude a bude liť víc míti býti při jich žvaní, teď vám přísahám, budú li málo mne kde dotýkati, že víc pobídek na straně nechám. Ale dosáhnuť ji za pačesy, udělám jí smyk a rozsápám a roztrhám, což zapopadnú. Nebudouť mi odtahuov a času k bitvě po své vuoli klásti, než ažť nezví, že okamžení konec tomu udělám. A netoliko v Antiochí, ale v kostele by Buoh na oltáři stál i v samém nebi bych byla, jináč, ač mě napadne, neučiním.
K kterýmžto řečem Chytrost vece: Paní osvícené a vysoce urozené, račte napřed sésti a po posazení vašem toto jest řeč má: Také k tomu mnú nemuož Vaše Milost nic bráněno býti, než k čemuž mne připustíte. Ale znajíc, že mne každá z Vašich Milostí časem potřebujete a nemálo, ale často, odpustíte li, chci ráda také své zdání pověděti, ne proto mluvím, bych své v hospodě tu zvuoli míti chtěla a napřed mluviti, ale proto také co mně v tom na mysli jest. I ráčíte li tak před se to vzíti a vajpovědi nedočekávati, já po vás nezůstanu. Ale mně se zdá, že zbytečná hrdost ta proti Bohu bude a za Pravdu mluvíc, tuto mezi sebú znáte, kdož Bohu z úmysla hrdost ukáže, neb kterú lehkost a jeho sobě tak neváží, jak naň sluší, že málo jich a snad nižádný bez šrámu nevyjde. I sluší s tou věcí opatrně jíti a druhé smlčeti a činiti se nerozumně. Neb Buoh činí jako kuoň bez uzdy, zkluše, zcválá, skočí, zatočí se i činí, když chce a což chce. I poněvadž nemuožem jemu opříti se, sluší s ním opatrně vuokol jíti. Ale zdá mi se, že by nebylo škodné, ještě o to rozmluviti, co by Pravdě na její řeč měla paní Lež odpověd dáti. I které z těch dvou cest ráčíte k jedné přistúpiti. Račte řeč počíti, času nemrhajíce, neb daleko již není do zajtřka.
I vece Lež: Milé paní a sestry, mně se zdá, abychom vždy, pokudž nás stává, odmlúvaly té Pravdě, však když se na to koli dáme, každá z nás trápiti ji muože. I nechť sestra naše, paní Chytrost, k řeči cestu dá a úmysl svuoj oznámí. Potom budem míti vuoli opraviti i k čemu chtíti přistúpiti. I svolily k tomu všecky jiné sestry, aby Chytrost mluvila, ač mnoho reptání mezi tím bylo jiného, jehož na straně sluší nechati.
