budu mluviti sám k jejiemu srdci,“ že Pán Bóh, chot věrný, chce sám s duší, milovnicí svú, rozmlúvati a chce ji na púšť vyvésti. A to, aby všecky věci tělesné opustila a sama jeho samého [v]text doplněný editorem se vnitř uvedla a tu s ním samým rozmlúvala o své velmi pilné potřebě. A že duše toho nemóž mieti sama od sebe, by mohla Boha v se uvésti, leč bude jím popadena a divně mocí jeho od zevnitř vytržena od věcí tělesných a vnitř uvedena jeho mocí božskú v svój duch, jakož sám die: „Povedu ji na púšť,“ totíš že svú mocí vytrhnu ji z moci zemských věcí a uvedu ji v srdce jejie a tu jí budu mluviti tajně a skrytě múdrosti mé. A když tak duše, milovnice božie, bývá uvedena vnitř s svým milým sama v se, tuť poznává divnú krásu jeho a velebnost velikú a nevýmluvnú jeho milost k sobě, i bude kteraks popadena a divně z něho vytržena a raněna jeho krású, že se svieže a spojí s ním divnú milostí, že bude některak jako jedna věc nerozdělená s ním, že nic nebude moc jie odtrhnúti od jejieho choti milého, toho slova věčného, nestvořeného Syna božieho.
A dále čtenie ukazuje nám, kterak jest to slovo mocné. O němž Písmo die: „Pane Bože, všemohúcí slovo tvé vyšlo jest z stolice tvé božské jako silný výbojník, aby přemohlo královstvie pokryté.“ To slovo všemohúcie jestiť Syn boží, jenž jest vyšlo z stolice božské, totíš od Boha otce od věčnosti rodí se. A vyšlo jest na svět skrze vtělenie, aby přemohlo a zkazilo královstvie pokryté v nás, jenž jest vzděláno skrze hřiech v nás od ďábla, a zdělalo své královstvie božské. A to slovo tak jest mocné, jako die čtenie, že všecko skrze něho učiněno jest. A to proti těm, ješto sú blúdili, řkúce, by Syn boží byl stvořenie, protože se rodí od otce. Ale teď die čtenie, že jest Stvořitel, že všecky věci sú učiněny skrze něho. Ale domněl by se někto, že Duch svatý jest stvořenie. Poněvadž všecky věci učiněny sú skrze něho, totíš slovo jeho, tehdy Duch svatý také jest učiněn skrze slovo jeho. Tu rozuměj, že čtenie miení všecky věci stvořené, kteréž
