býti zjeveno to, což tajného jest v člověku. Takéž Pán Bóh otec, co jest měl tajného v svém božství, to nám jest ráčil zjeviti skrze své věčné slovo, syna svého pána Jezukrista. A také když člověk má některý úmysl k jiným vynésti, musí to býti skrze slovo. Takéž Pán Bóh, kterýž jest měl úmysl k našemu spasení, vynesl jest to skrze své věčné slovo, syna svého. A také, kterýž má člověk rozum duchovní, ten vynese ven jiným skrze slovo zevnitřnie, v hlas, oblečený tělesně, zevnitřně přijímá rozum duchovní vnitřní, a jinak nepřijel by rozumu duchovnieho vnitřnieho, když by nebylo skrze slovo zevnitřnie. Avšak ačkolivěk hlas zevnitřní v ušéch dělí se lidských, avšak rozum duchovní nedělí se v srdci. Nebo týž rozum, kterýžto kazatel mluví, týž lidé přijímají, avšak kazatel týž rozum má v svém srdci bez umenšenie. Též to slovo duchovnie věčné, Syn boží, nemohlo se nám jinak učiniti, ukázati než skrze to přijetie člověčenstvie. Neb jinak nemohli sme poznati duchovnieho jeho božstvie pro náše porušenie tělesné. Avšak nic v sobě nenie umenšenějšie v svém božství, že jest přijal náše člověčenstvie. Ale tiem, čím jest byl, ostal jest, a co jest nebyl, na se přijal. A tak jest k nám sstúpil, že jest tam ostal, kdež prvé byl jest od věčnosti, v Bohu otci. A jeho sstúpenie nenie miesta dělenie. Neb jest Bóh všudy svým božstvím, aniž kde přijde, by tu prvé nebyl. Ale jeho sstúpenie jest v těle k nám poníženie. A to jest to slovo věčné duchovnie, jenž mluvilo prorokóm tajně v jich duchu a mnohé věci skryté jim zjevovalo. Jako sú řiekali: „Stalo se jest slovo božie ke mně.“ Takéž i dnes to slovo věčné mluví v dušech věrných a v dobrých a zjevuje jim tajné věci své božské. Jako die Písmo: „Já budu slyšeti, co bude pán ve mně mluviti.“ A darmo jest všecko jiné zevnitřnie mluvenie, nebude liť toto slovo nestvořené vnitř v srdci mluviti a duše učiti. A k témuž také die Pán Bóh v Kantikách k duši, milovnici své: „Povedu ji na púšť a tu