musí se do Němec proběhnúti.“ A tak radu vzav s zemany, opět Bořivoje s knížetství ssadi. A řka k němu: „Bratře, poněvadž ty nemuožeš bez Němcuo býti, beřiž se tam k nim na Rýn, přejiť, muožeš li sobě jimi císařství dobyti. Jáť nemohu tohoto tobě déle trpěti. Věz jistě, žeť bych radějie viděl smrt všeho rodu mého nežli potupu a hanbu jazyka přirozeného.“ A tak Bořivoj zbaven sa již podruhé knížetstvie, opuštěn byl ode všech, protož jedno hanbú a druhé, boje se hněvu a moci bratra svého, nechav všeho panstvie toho měsíce srpna, a ven z země vybral se jest.
Téhož léta Vladislav tyto hrady Donín a Podivín v stranu Srbuov opravil jest a zase rozdělal. Téhož také léta Němci, vtrhše do Čech, na pomezí blízko od té vsi Bělá na vysoké hoře udělali sú hrad pevný. To když Vladislav uslyšal, táhl jest hned tam na ně, a udeřiv na ně kvapně, hrad i s nepřátely obdržal jest.
Téhož léta vilémovský klášter založen jest a dělán ode dvú bratří, jenž jeden slul Vilém a druhý Heřman, kteříž sú byli hrabata z Zulcpachu.
Léta Božieho ut supracizojazyčný text XXII měsíce října Heřman, biskup pražský, uslyšav k sobě hlas řkúcí: „Pastýři, vydaj počet z stáda svého před tím spravedlivým soudci.“ A protož s velikým pláčem s světa i hned zšel. Na jehožto místo vstúpil Menhart, biskup pražský desátý. Tento Vladislav zpravoval jest opět zemi českú šťastně a užitečně až do léta M. C. XXIII. V kterémžto létě opět mezi ním a bratrem jeho Soběslavem, kterýž Moravu držal, veliké nenávisti a ruoznice povstaly sú tak, že oba proti sobě vojska shromáždila a válku pozdvihla, až mezi tím Vladislav bratra svého Soběslava z Moravy ven vypudil a diel jeho dal Otovi a Svatoplukovi, dvěma synóm někdy Oty, bratra Vratislavova. Potom Soběslav, vyhnán jsa z Moravy, utekl se jest o to k císaři prose, aby s jeho pomocí navrácen mohl býti zase na své místo. A když sobě tu nic nezjednal u císaře, bral se jest do Polsky a tam byl. Žena pak jeho, protože jest byla přítelkyně krále uherského Štěpána, ta se jest zdvihla do Uher a tam bydlila.
Téhož také léta Vladislav kníže a Ota z Moravy jeli sú s vojskem Jindřichovi, císaři římskému, na pomoc proti jednomu saskému knížeti, jenž se mu byl zprotivil, a dotáhše až k tomu městu Koskod, tu stany své rozbili z druhé pak strany podlé té vody Mulde. Mohutčský arcibiskup a Vigbert hrabě i jiní Sasicové leželi sú s vojsky na poli mezi císařovým a Vladislavovým vojskem. I protož uznamenav Vladislav, že císařova vojska nemóž dojíti, popleniv Míšeň, domuo se zase vrátil.
Léta M. C. XXIIII. Bořivoj, někdajší knieže české, v Uhřiech umřel a přinesen jest do Prahy a na Hradě pochován. Toho léta Vladislav jel do Pomberka k císařovu dvoru, a rozmluviv s císařem a s knížaty o své věci, domuov se vrátil. A přijev zase, byl jest v Stebně dvorem až přes Vánoce i přes Božie křtění. A tu počal nedužiti. Potom odtud kázal se vézti na Vyšehrad. O jehožto nemoci, když bratr jeho Soběslav zvěděl, vebral se jest kradmo do Čech, a tak skrze
