Labem leží, a bez jeho rady nic jest za dlúhý čas nečinil, ale ve všem se jemu zachovati hleděl.
Léta Božieho M. C. a XVIII. toho měsíce září byla jest velmi veliká povoden, a tak velmi Vltava byla se rozvodnila mezi městem a předměstím, že voda nejvyšších trámóv u mosta dosáhala.
Opět druhého léta i hned potom takoví vichrové byli se strhli, že všecko téměř stavenie, což jest ho bylo postaveno na Vyšehradě, doluov sú smetali. Od toho pak času, jakž ta dva bratří Bořivoj a Vladislav v mier vešla, až do léta M. C. a XX. pokojně jsta zemi zpravovala. Ale pak potom opět se počali škorpiti a ve zlé vuoli býti, neb Bořivoj, kniežetem jsa, nevelebil svých zemanóv ani jim slibu držal, než k Němcóm viece přichýlen byl i do své rady je pojímal, pro kterúžto věc bratr jeho Vladislav nelibost k němu měl. A jednu chvíli pojav jej do komnaty samého, vece k němu: „Bratře, mám s tebú pilně mluviti a chciť oznámiti, co se mně i jiným do tebe nelíbí. Proč se mnedle předky svými netresčeš a dopúštíš vždy Němcóm u svého dvoru i v radě své bývati? Zdali nepomníš, jak sú mnoho zlého rodu našemu činili i jej zrazovali? Muožeš znáti, že v jiných zemiech, bojiece se téhož, cizozemcuov v radách nemievají. Neb kterak tobě bude ten cizozemec věrně raditi, jenž nepřišel k tobě, aby dobrého tvého a země tvé hledal, ale toliko užitka svého. A kdyžť by se počalo tobě zle vésti, hnedť od tebe uteče.“ Bořivoj nemíle toto napomenutie od bratra přijal a odpověděl mu zase jako s hněvem řka: „Ó, však já to bratře dobře viem, že když si ty zemi zpravoval, pojímal si v radu toho, kdožť se líbil. Protož já toho též vuoli, poněvadž sebú vládnu, a pojmu v svú radu toho, komuž přeji.“ To pověděv, hned z komňaty od něho hněvaje se vyšel jest. Tehdy kníže Vladislav vida, že bratr jeho nechce sobě srozuměti, sebrav zemany české, šel s nimi předeň a zuořivě řeč k němu učinil řka: „Nu, poněvadž ty nechceš na své dbáti a země tak, jakž slušie, opatrovati, věziž, žeť já chci se zase uvázati v své knížetství.“ A hned ujav ho vyvedl z síně ven, též i čeled jeho všecku vyhnav, svú na to místo uvedl jest. Tu Němci Bořivojovi stojíce, nic sú řéci nesměli. A tak Vladislav zase zemi všecku zpravovati počal. Potom opět vida pokoru a poddanost Bořivojovu, po třech letech postoupil mu zase knížetstvie, kterýžto uvázav se v ně, byl z toho velmi potěšen a hned kostel stavěti rozkázal na Sadcské ke cti svatému Apolinaryši naděje se, že by on jej z vězení mediolánského vyprostil, jakož o tom výš se klade, i také že by skrze něho k knížetství zase přišel. Však potom vždy ještě neuměje té milosti a přiezně bratrovi zachovati, mněje, že by již nemohl zbaven býti knížetstvie, opět Němce k sobě hrnul a v zemi plemenil. A nad to poslal list do města Domažlic, rozkazuje jim, aby Němce lesem do země pustili a v městě i v tom ve všem kraji aby oni svobodu v bytu měli. Když toto Vladislavovi oznámeno bylo, svolav zemany, mluvil k nim takto: „Nu, nu, již já vidím, že toto zlé nemóž jinak přetrženo býti, než leč bratr muoj
