přiřiekajíce, že mu chtějí země české zase dopomoci. On návodem jich do země české s Poláky vtrhl a velikú škodu v Čechách činil. Tehdy ti Vršovicové, aby se očistili před Svatoplukem, dali sú jemu hned do Uher věděti, aby domóv pospiešil, že Bořivoj zemi jeho s Poláky hubí. A vidúce v tom své lepšie jako chytří lidé, poslali sú jednoho svého rytieře lestně také k Bořivojovi, dávajíc mu jako pod svěřením znáti, že Svatopluk silně jede domuov a že s ním hned třetí den bitvu chce mieti. Uslyšav to Bořivoj, i seznav také nějaký úklad od týchž Vršovicóv o sobě, hned té noci zdvihl se jest s vojskem a do Polsky zase se vrátil.
Potom jeden pán moravský jménem Vacek dal jest zprávu tajně Svatoplukovi, že by návodem Vršovicóv Bořivoj do země české vtrhl a že by oni tou škodou vini byli. Tehdy kníže Svatopluk, přijev na jeden hrad od Mejta puol míle, jenž nynie pustý jest, tu s svými věrnými radu bez Vršovicóv učinil a na tom sú všickni se svolili, aby ani starého, ani mladého z rodu Vršovicóv žádného neživili, ale aby je všecky zahubili. I takž kníže vyšed z té rady, všel jest do světnice mezi dvořany své, mezi nimižto našel Mutinu, an jako by nic do sebe zlého nečil, tak se svobodně měl. A zastúpiv ho knieže, řeč k němu tuto učinil: „Ó, Mutino, Mutino, nectný zločinu, kteraks ty sem na muoj dvuor směl vjíti, jsa nepřítel muoj lstivý i mého královstvie. Však vieš, že přátelé tvoji nešlechetní jakú sú svú vuoli měli s Jaromírem, předkem naším, mučiece jej a k němu střielejíce. Též Břetislava, strýce mého slavného, vejvodu českého, lestným návodem skrze myslivce zabili sú. Také ty a tvé pokolenie Bořivoje, strýce mého, jenž mú vuoli rád činil, knížetstvie jste zbavili, že teď skrze vaši nevěru šulákem v cizí zemi učiněn jest. A tak všecko to vaše plemeno vždycky ste byli úhlavní nepřátelé našeho rodu knížetcieho. Teď pak nynie tobě, nešlechetníče, zpravovánie země, jeda do Uher, poručil sem a ty si pak jinému jí dopomoci a nade mnú zraditi chtěl. Protož jižť jest čas, aby své lsti a chytrosti, kterúžs se obchodil, ovoce a užitek bral, nebudeš viece nevěrně pánóm svým dělati.“ A tak když to všecko k němu vymluvil, i hned přede všemi tu rozkázal jest mu hlavu stieti. Ale jakéť odplaty nevěra a lakomá žádost dochází, žeť i k zlé pověsti i k smrti hanebné lidi často přivodí. Byli sú také tu při tom i jiní Vršovicové Uměslav a Domaslav a dva synové Mutinovi, kteříž sú zjímáni a všickni zbiti z rozkázaní knížete. Odtud potom hned poslal jest knieže s houfem jiezdných pana Vacka na druhého Vršovice Božeje, jenž tehdáž seděním byl na městě a hradu dobře obsazeném jménem Libice podlé řeky Cidliny, jejž najprv Libuše vystavěla. I pověděli sú Božejovi strážní, že by nějací jiezdní v nemalém počtu k hradu jeli. On jim zase vece: „Já to dobře viem, že naši přátelé s vojny jedou a dnes k uobědu měli by přijeti.“ I kázal jest most otevřieti a hosti, mněje, že sú přátelé, do hradu pustiti. Tehdy Vacek s svými, zsedavše rychle s koní, vešli sú do jistby tu, kdež Božej s svú čeledí seděl, a hned jej najprv rozsekali, potom i jinú čeled jeho všecku zbili. Jediný syn jeho vyskočil odtud a do lesa běžel, po němž se syn Vackuov v honění otdal, jemuž by byl snadno utekl, ale že se v lese skrajti, červenú sukni maje, nemohl, protož i ten jest postižen a zabit. A tak, cožkoli bylo Vršovicóv tu na témž hradu,
