Stesk na ženitbu
než vždy bydlí v utěšenie,
dokudž sobě světa nezavíže,
ale jak se vožení, hned mu tíže.
O tom chci nětco pověděti,
jak sem já mohl srozuměti,
co jest svoboda, a co není,
a co jest to bídné voženění.
A jestliže já právě tomu rozumiem,
ne každému ženění chváliti umiem,
aniž umiem o něm rozmysliti,
proč se má mladý člověk ženiti,
leč chce zvěděti, co hospodáři činiti mají
a po čem hoře postříhají.
Protož nechci dotýkati žádného,
chciť počíti od sebe samého:
A byv mladý, dosti frejovný,
v útratách, v kratochvílech chtě býti každému rovný,
ne jako na mě, zeměnína, slušalo,
ale bylo pánuov málo,
bych se jim nechtěl vrovnati,
po všech svadbách a hodech smýkati,
hrami, freji, tanci i věcmi jinými
chtě srovnati s bohatými,
i počech sobě přemyšlovati:
„Však mi to nebude moci stačovati!“
I počnu já se dlužiti dosti hustě
a utráceti příliš velmi tlustě,
že již nevěděch, kudy ven,
pomysliv řka: „Nebudu více bzdem!
Radějí začasu se ožením
a také nějak o se pomyslím,
zdali bych mohl na míru trefiti,
budu věru hospodařiti“ –
a ať krátce poviem tobě,
pojach mladú ženu sobě.
Mějích s ní kratochvíle dosti
mnohokrát, právě do sytosti.
A byl bych tomu nikoli nevěřil,
dokudž sem se byl neoženil
a mněl sem, že jej rozkopám,
ó, co jeho již dosti mám!
K tomu, kdež já pohledím koli,
nikdiež mi nenie po vóli,
a kdež koli jdu, aneb sedím,
ve všem nedostatek vidím
a neviem, co tomu zdíti.
Sedím v psotě tepru jako v kvítí,
však mi se vždy ženiti chtělo,
již toho pyči, že mě hlava bolí i čelo.
Prvé sem záhe spat chodíval
a na den velmi dlúho léhal,
již pak jdu o puol noci
a vstanu před svítaním, a to v noci,
a žena mne počne tázati,
co mi se stalo, že mám obyčej tak ráno vstávati?
Já jí diem: „Ach, cos ty divná žena!
Toběť jest všecka jedna cena.
Leda já se s tebú vždy líbal,
ty netbáš, bych já zítra třeba žebral.
Musímť já ráno vstávati
a rozkázati, co mají dělati.“
A nechci jí pravdy pověděti,
že sem převzal přes třidceti,
ano mě již všecko mrzí,
ba, dobře na mě, když sem tak drzý,
jsa svoboden a nesvázán,
