hněviv jsa mluviti a pravě: „Mluvíš, že si o mně z mladosti slýchala, a hanieš mě praviec, že si mnoho slzí pro mé rozpustilosti vylila. Nenie to podobné, mejlíš se o někoho jiného! Neb vešken svět, a ktož mě zná pro mé rytieřské a světské běhy, ti mne milují. A protož pověz mi, kudy k tobě, aneboť tam skočím přes tu řeku, bychť měl utonúti!“
Ctnost
Panna otpovědě: „Neskač, ale obejda své skutky daleko a vezma na se nějaké poctivější než ty krátké šaty a to nahé hrdlo, budeš moci přes lávku šlechetnosti ke mně přijíti. Než sic takto nechoď, prvé by utonul v této řece, nežli mne dojdeš, s těmi obyčeji, jakéž ty do sebe máš!“
Mládenec
Mládenec vece: „Neutíkaj přede mnú a nechť, ale mluvím s tebú přes tuto vodu. Přistupiž blíže k vodě a prosím tebe, jmenuj mi se, kto jsi ty!“
Ctnost
A panna přistúpivši blíže k vodě, ne pro mládence, ale pro to, aby se jemu jmenovala, a zdali by jemu jméno její slíbilo, vece: „Mládenče, mněť Ctnost říkají.“ Mládenec trže sebú a chřbetem se k ní obrátiv, poče zpátkem rukú kývati a řka: „Cos ty, Ctnost! Slýchal sem o tobě, ale velmi málo, ale nic sem toho o tobě nikdy neslýchal, co by se mně líbiti mohlo! Ba, Buoh tě žehnaj na věky! Byť tvá voda do kolenú byla, nešel bych k tobě! A hned sem srozuměl, že v tom domku špatném nic dobrého býti nemuož!“ Ctnost k tomu otpovědě: „Mládenče, jáť nic jiného nevědě, než chceš li na to pomněti anebo druhdy pomysliti, že umříti musíš! Stuoj to dlúho nebo krátko, měl by se mnú rád promluviti!“ Mládenec vece: „Počkaj, až budu v sedmdesáti aneb v osmdesáti letech! Dosti času mysliti na smrt! A buď toho Bohu žel, jsúc tak pěkná a tak přípravná čistě, a že takové řeči mluvíš! Pověziž, když pak vždy chceš se mnú mluviti, kde jsi tak dobré šaty vzala a světlú postavu jasnú v této bídné chaloupce anebo kudy si sem přišla!“ Ctnost praví: „Takto mi se přihodilo, že sem já z přirozenie najvyššieho rodu, z něhož jest sám Syn boží pošel, a mezi dobrými všudy muoj rod najdeš. A protož já v této chaloupce jsúc, své přirozené krásy ztratiti nemohu a svých drahých šatuov svléci také nemohu, ani mě kto z nich svléci věčně muož. Než proto v této chaloupce bydlím, v ničemž
