[142v]číslo strany rukopisuA tak těmito i jinými slovy jeho zamucováše.

Tehda svatý Tobiáš vzdechna s slzami, poče se bohu modliti a řka: „Spravedlivý hospodine, a všickni súdové tvoji jsú spravedliví a všecky cesty tvé sú milosrdné a pravost a súd. A již, hospodine muoj, pomni na mě a nemsti se nad mými hřiechy ani se rozpomínaj na má nedostatečná dávná dopuštění neb přátel {mých}marginální přípisek soudobou rukou, neb sme tebe poslušni nebyli v tvých svatých přikázaních, a protož dáni sme v roztržení[f]roztržení] rotrzeny a u vězení a v smrt a na bázen a v hanebné opakovánie všem národóm, mezi nimižto[g]nimižto] nimzto nás rosul i rozlúčil. A již, milý hospodine, velicí sú súdové tvoji, a již[18]již: giz sme učinili tvého přikázaní ani sme chodili před tebú v spravedlnosti. A již, hospodine, bože milý, podlé vóle učiň se mnú svú svatú milost, kaž přijéti v pokoj duši mú, neb mi již sluší lépe umřieti než živu býti.“ Zatiem téhož dne přihodilo se, že Sára, dci toho ctného muže, jenž[h]jenž] gen slovieše Raguel, v tom městě, jemužto dějí Rages, uslyšala, také od jedné z dievek otce svého proti sobě protivné slovo, jenž někdy bíše dána za sedem[19]sedem: ſedem mužóv, a kteréhož s ní položíchu, toho přída črt jménem Azmodeus udávieše. Z toho opakovánie [143r]číslo strany rukopisukdyž Sára poče té dievce porokovati, odpovědě jí dievka řkúc: „Již viec od tebe pošlých synóv a dcer neuzříme na světě, hanebná vražedlnici svých mužóv! Zda i mě chceš zahubiti, jakož s’ zahubila sedm mužóv?“ To Sára uslyšavši, u velikém smutku na svrchního[20]svrchního: ſwrhniho pokoje domu svého ponebie všedši, tři dni ani jedúc ani pijíc, ale na modlitbách [s]text doplněný editorem velikým pláčem hospodina prosieše, aby ji ráčil uslyšeti a zprostiti toho hubeného opakovánie. A potom třetí den, když svú modlitbu dokona, poče bohu chválu vzdávati[21]následuje písařem přeškrtaný text a řkúc: „Požehnáno jest jméno tvé, milý hospodine, bože otcóv našich, nebo když se rozhněváš, milost svú učiníš a v čas truchlosti lidské hřiechy odpúštieš těm, ješto tě vzývají. A ješto k tobě tvář svú obracuji, oči svoji vznoši a prosím, milý hospodine, aby mi z toho opakovánie spomohl, anebo mne s tohoto světa ráčil pojieti. Ty vieš, milý hospodine, že jsem nikda muže nežádala, a čistú sem chovala duši mú od všeho zlého[i]zlého] zle požádanie. Nikda sem se k těm, ješto hrají, nepřimiesila ani těch, ješto marně chodí, účastna sem se kdy učinila. Ale muže v té bázni, ne pro mú libost, povolila sem pojieti. A protož nebo sem jich