žádných řečských ani latinských, leč bych se já, milostí jazyka svého pojat sa, mýlil, aby v český obráceny býti nemohly. Co se pak hladkosti jeho dotýče, neviem, by tak výmluvně, tak ozdobně, tak lahodně všecko jazykem českým pověděno býti nemohlo jako řečským nebo latinským, bychom se toliko snažili a jedni mimo druhé chvátali, abychom jej vyzdvíhali, tudiež by jazyk český hojný, mnohý, vytřený a sebe světlejší viděn býti mohl. I pulerovanější Němci, jichž jazyk tak drstnatý, tak dreptavý a tak nerozumný jest, že jeden z druhým mluvě, Němec z Němcem, sobě častokrát nerozumievají, a však jej našemu na potupu šířie a trú, tak, že i latinská slova veň vtrušují, aby vždy jazyk jich byl dostatečnější a hojnější, a čehož doma nemají, u súseduov, ač dobře dalekých, vypójčují. A již téměř všecky knihy pohanské i křesťanské z latinských, jeden jazyk druhým vykládajíc, němečské sú učinili, kdež my snad ještě žádných nemámy. A tak skrze tu pilnost vykládanie a snažnost, skrze takovú milost, kterúž k jazyku svému mají, stalo se jest, že což v Čechách a v jiných národiech učení toliko čtú, tomu v Němcích i lajci, napořád svým jazykem čtúc, rozumějí. A divie se mnozí, jak říšská města, v nichž s větčie strany Němci jsú, jak němečské země v pokoji, v bohatctví, bez búřek, bez zločinstva, lúpežuov, morduov, bez zemí i měst zkaženie, v spravedlnostech městských a v řádu tak mnoho let trvají a den ode dne v zboží, v slávě, v pověsti a vzácnosti, v múdrosti, umění rozličném i výmluvnosti zřetedlně se rozšiřují, jak obecné věci, i domácie, dobrým pořádem i sami se zpravují, obecné dobré ziskuom domácím předkládajíce. Ale ktož toto o Němciech vie, ten se tomu diviti nebude. Neb rozličné knihy čítajíc, mají, čím by se mohli vně i doma zpraviti, a starých lidí následujíc, nová zločinstva skrocují a s počátku jim zniknúti nedopúštějí, kdež u nás ani zákon Boží, ani pravda Božie, ani ustavičná den jako den kázanie, úpenie, zpievanie, nic k tomu podobného uvésti ani v městech, ani na zemi nemohú. Ale od obecného k zvláštniemu