sladcě k ní mluvieše, jakžto by jiní neslyšeli, těše ji a tak řka: „Vizi, matko milá, ež sě lekáš, tak mi v oči truchle často vhlédáš. Nemuť sě, neb, jakžto o mně dobře vieš i věříš právě, toto mé trudné umučenie budeť všemu světu slavné utěšenie.“ Jemužto matka otpovědě a řkúc: „Synu mój přěsrdečný, chceš li mě asa v něčem utěšiti, rač v tom mú prosbu uslyšeti, abych byla na tejto večeři s tebú a této noci nechať ostanu při tobě.“ K nížto Ježíš vecě: „Věz, matko milá, jižť sě hodina mé smrti blíží, proněžto mě strach mého tělesenstvie trápí, protožť tebe juž nic posilovati nemohu, ani mne juž kterú útěchú máš, neb juž jiného nic nemyslím, než s tělesným hrozným strachem tu smrt přijieti a bohu Otci duch svój poručiti. Cožť to, milá matko, pomóž, ež mi mé bolesti přičiníš? Protožť neslušie se mnú na večeři býti ani se mnú té noci ostati, ale prosi Otcě mého boha, ať by poslal s nebe utěšenie milosrdné a umnil tvého žalostivého plakánie.“ To Matka božie uslyševši, velikým plakáním omdlevši, na zemi padla. Tu sě jie jiné Marijě chvátichu a, jakž mohúce, ji těšiechu. V tu dobu Ježíš tu jě ostaviv, s ápostoly do Jeruzalema jidú. Proněžto Maria, Matka božie, vstavši, s Marijěmi i s jinými paniemi také do Jeruzalema jide. Ale ež Ježíš bieše zapověděl, protož nesměchu za ním v týž dóm jíti, ale v dóm svatého Lazařě, svaté Mařie Mandalény v Jeruzalemi vnidú a tu svú žalostnú večeři učinichu.
Když Ježíš v jiném domu s ápostoly k večeři sěde, v tu dobu Ježíš propovědě a řka: „S žádostí sem žádal, abych tu Veliku noc
