nikakž dojíti nemohla. A také král Herodes vztýcháše sě svatého Jana, věda muže pravedlného a svatého, i ostřieháše sě jeho a často jeho rád poslúchajě, rád, což jemu radil, činieše. A když ten den přišel podlé dávného obyčeje, ež kniežata den svého narozenie na každý rok slaviechu, pozval král Herodes na večeři kniežat i rozličných slovutných lidí ze všie Galilejské vlasti. Zatiem, když tak za večeří seděli, vešla dci té ženimy Herodovy i jala sě skákati i plesati přěd králem i přěd jeho hostmi. To když sě královi i hostem velmi slíbilo, vecě král k tej panně: „Pros na mně, co chceš, toběť dám a tomť přísahaji, ež, což poprosíš, třěba li puol královstvie mého, uslyšána budeš.“ Tehda ta panenka vyšedši, pověděla mateři svéj a řkúc: „Co budu prositi?“ K nížto ona vecě: „Nic jiného nepros, jediné ať dá hlavu Jana Krstitele.“ To děvečka uslyševši, spěšně přěd král všedši, poprosila jeho a řkúc: „Nic jiného nechci, než aby mi dal na okříně hlavu Jana Krstitele.“ To král Herodes uslyšav, proto, ež bieše sě zapřisáhl a také pro své hosti, nechtě jich zamútiti, ale inhed kata poslav, kázal sobě na okříně přinésti hlavu svata Jana Krstitele. A to sě inhed stalo. Šed kat do žalářě, jeho svatú hlavu sťal a na okříně přines, tej dievcě dal. A děvečka dala matcě svéj. To učenníci svatého Jana uslyševše, to svaté tělo pochopivše pochovali.
A v ten čas Spasitel náš Jesus bieše podál v jednéj vlasti podlé Židovské země. A když k němu poselstvie o smrti svatého Jana přišlo, jakžto píše jedna kniha, Ježíš sě zamútil, apostoli vzplakali i Matka božie velmi vzplakala,
