Žalm čtyřidcátý první, v němžto napomíná se křesťan, aby ho zámutkové světa neodtrhali od žádosti věčného života. Hlas křesťana žádajícieho pána boha
Ps41,1 Ps41,2 Jakžto žádá jelen k studnicem vod, tak žádá duše má k tobě, bože. Ps41,3 Žíznila duše má k bohu, studnici živé, kdy přijdu a okáži se před tváří boží? Ps41,4 Byly sú mi slzy mé chlebové dnem i nocí, když mi se praví na každý den: „Kde jest buoh tvuoj?“ Ps41,5 Na to sem se rozpomínal i vylél sem v sobě duši svú, nebo přijdu do místa stanu předivného, až k domu božiemu, [v]text doplněný editorem[947]v] in lat. hlasu plesánie a chvály, zvuk toho, jenž hody slaví. Ps41,6 Proč si smúcena, duše má, a proč mě rmútíš? Naději měj v hospodina, neboť ještě se budu vyznávati jemu, spasenie obličeje mého Ps41,7 i buoh mój. Od samého mne duše má zarmúcena jest, protožť pamatovati budu na tě o zemi jordánské i Hermoin, o huoře malitké. Ps41,8 Propast na propast povolává v hlasu hromuov tvých. Všecka vrchoviště tvá i vlnobitie tvá po mně sú se brala. Ps41,9 Ve dne přikázal hospodin milosrdenstvie své a v noci piesničku svú. U mneť jest modlitba bohu života mého,
