kdo, kudy chce a kudy se komu nejblíže a nejlépe zdá. Mnohéhoť pak nepohodlí ti, kdož se na cestu vydávají, okusiti musejí, a to jak pro zlost cesty, tak i pro to, že hospod žádných nemají. Cesty jsou velmi zlé a pěšky po nich jíti téměř nemožné, protož koní užívají, majíce jich hojnost, pěšky pak na cestu se žádný nevydá, leč blizko někam. Na větším díle musí se jeti přes skály, vrchy, doly a bahna, tak, že by pracně člověku bylo taková místa pěšky přejíti, koní jejích k cestě tak vycvičení jsou, že ačkoliv nahladko kováni bývají, avšak všudy v takových místech, i dosti nebezpečných, přecházejí a lidé nemají obyčeje i v nejhorších místech z nich zsedati. Někdy opět nacházejí se místa podhořela, po nichž jeti velmi nebezpečno, a to z té příčiny, že kamení tenké a jako nějaký škraloup povrch jest, pod ním tak prázdno a jámy sou, což když se někdy prolomí, dostane se častokráte velmi hluboko padnúti, že časem jezdcové i s koňmi v takových jamách a místech podhořelých hynou. A když se po takových místech jede, tedy, jako by se na bubny bubnovalo, zní a daleko se rozlíhá. K tomu sou také rozpadliny a rozsedliny v skálí do země náramně hluboké, v mnohých ani dna nelze viděti, v jiných sníh, v jiných pak voda a na té vodě kačata bývájí, kteréž jaké by byly, pro hlubokost se dobře poznati nemůže, dobrý zrak míti musí, kdož je trochu jen znamenati a viděti může. Jinde opět sou místa velice bahnitá, na nichž ač pěkná tráva roste, aniž se zdá co tak nebezpečného býti, avšak jakž se s koňmi na ně vjede, tedy veliké místo vůkol a vůkol jako na vodě se třese, sem i tam pohybuje, a protož se často






