boží jest, že j’ vše stvořil. V tom záleží poznánie chvály moci jeho, ež jest mohl z ničehož to vše, což jest, stvořiti, ano j’ to od sebe tak daleká věc, nic a něco. Ktož umie pomysliti, co j’ nic, ješto nenie, a co j’ něco, ješto jest, muší sě diviti té moci velebnosti, ješto j’ z ničehož mohla tolik učiniti. A tak z ničehož věcem učiněným tak rozličné a veliké moci dáti. Protož vidúc veliké a divné stvořené věci a něteré, ješto mají veliké moci, divíme sě, chváléce moc všemohúcí Boha našeho, ješto j’ věci v sobě divnější i většie moci, než to vše, ješto jest, z ničehož stvořil. Neb, jakož jest v přísloví, „Bóh dělil a sobě j’ najviec ostavil“, jinémuť jest své chvály nedal.
Druhý skutek boží jest zpósob všech stvořených věcí a zřiezenie. V tom jest poznati chválu jeho opatrné múdrosti, ež ze všech věcí od najvětšie do najmenšie nenie, by jie neznal i jedné, a každú k něčemu zpořiedí. Vše vie, co j’ proč učinil, co proč přepustil. Ač sě co zdá, by sě jako náhodú stalo, všecko j’ to v jeho převědění, v jeho zpósobu, an i počet vie piesku, zná každé zrnce, vie, kolik krópějek dšťových od počátka světa na zemi spadlo neb ještě spadne a která na které miesto.
Třetí skutek boží, v němž jest znáti chválu milosrdné dobroty jeho, že j’ to vše, co j’ učinil, k užitku učinil a přivedl našemu; a nad to že j’ nás tak divně svým vykúpením až i z hřiecha vyvedl, v němž jsme byli k smrti prodáni. A co by kto většieho k milosrdenství mohl pomysliti a většie dobroty, než to, co j’ sě stalo při skutku našeho vykúpenie, ež sám Bóh ráčil člověkem býti pro člověka a svú smrtí z smrti člověka vykúpiti, aby smrt věčně
