Libuše tedy hned ještě toho samého roku sem na hrad Libec z celém dvorem se přestěhovala a blíže téhož hradu pro sebe v lukách lázeň velmi nákladnou vzdělati i ohraditi rozkázala. Vozka její jezdil s ní a s pannami jejími skoro každodenně na ten vrch, kdež ona koření a jiné byliny trhajíc je tu na hradě bedlivě opatrovala, což tak i tenkráte, když sobě Přemysla za manžela pojala, ještě činiti neobměškala a sposléz, když již čas smrti její nastal, manžela Přemysla snažně žádala, by jí tedy pohřbu žádného neodepřel.
Mezi Libici a nyní Nymburgem, uprostřed velmi hustého lesa, nehala sobě Libuše vystaviti soukromní hrádek, v němž ona její domácí bohy co v nějakém chrámu postavený měla a žádnému tam, když jim oběti činila, vjíti nedopustila. Služebnice její musely dyž venku na pláce ohrady státi zůstati a pozorovati, jak obloha v tu chvíli, jak ona oběti činí, se okazuje. To jest, jestliže se od některé strany mračilo, pokládaly to za nepřátelství. Jestliže z mračen jasnilo, za přízeň bohův. Pták krakorájící byl nešťastné poselství atd. A kde leskohrádek ten stával, oznámím na jiném místě.
Když roznemohla se na smrt Libuše, povolala k sobě mezi jinými také vozku svého a darovala jemu v městě Libici pro sebe mající dům a ten vrch, na kterým on ji vozíval. A to proto, že on tudy byliny zbírati[em]zbírati] zbirali a její pozůstalým sestrám
