[p1’v]číslo strany rukopisuumříti, Jozue, služebníka svého, za kníže a vůdce tomu lidu ustanovil, moha, lidsky mluvě, bez veliké nesnáze a jsa v také vážnosti u všech Židuo, k tomu přivesti, aby správa a knížetství při dědicích a potomcích jeho zůstala.

A poněvadž pak od přirození k tomu vedeni býváme, abychom nedostatky a hříchy otcuo svých přikrývali, nýbrž nejednou i spisy rodů falšujeme, aby lidé předky náše za znamenité a slavné drželi a my pro jejich domnělé ctnosti větší pochvaly dosáhli, nad to výše i nejvýbornější lidé svým toliko nejduověrnějším přátelům nedostatky své, a to velmi skrovně, vyjevují; tak se že řídký nachází, kterýž by hanbu svou sám na sebe dobrovolně potomkům ukázal; naposledy abychom dědicuom svým úřaduov a duostojenství zanechali, tak snažně toho žádáváme, že mnozí, kteříž pro své o[p2’r]číslo strany rukopisusoby utíkali před nimi, však pro děti své, teprv na stará kolena, jakž říkají, po nich dychtí a touží. Že tedy na odpor tomu všemu jinák se choval Mojžíš v svých knihách, co jiného z těch tak mocných důvoduov zavříti máme, než že ho jiný než lidský duch spravoval a vedl a že on pro slávu Boží dědovské, bratrské i své vlastní slávy rád ustoupil a že ten, kterýž sobě více pravdy než samého sebe a svých přátel vážil, žádné slušné a hodné příčiny neměl, proč by v psaní svém pravdě uskrovnil a lži zoumyslně pochleboval.

Ačkoli pak tito důvodové netoliko na historí o vydání zákona Božího se vztahují, ale i na všecky jiné jeho spisy a knihy; však za příčinou této nyní vnově přeložené a v jazyku českém vytištěné knížky, kteráž v sobě ne tak výklad zákona Páně, jako více cvičení a skutečné užívá[p2’v]číslo strany rukopisuní jeho podlé naučení Písem svatých obsahuje, jsou tuto připomenuti. Abychom se s věrnými všemi křesťany (zvlášť tohoto převráceného věku, v němž mnozí z titulovaných křesťanů více sobě váží Aristotele aneb Seneky nežli Mojžíše) v té víře zjistili a stvrdili, že zákon skrze Mojžíše vydaný a sepsaný původ svuoj má od samého věčného Pána Boha, kterýž stvořil nebe i zemi, a těch desíti slov aneb přikázaní božských vysoce sobě vážili, vědouce, že se v nich všeliké případnosti lidské, jichžto počtu jistého rozumem svým pochopiti nemůžeme, a na druhou stranu všecky věci božské nám k spasení potřebné, avšak nestižitedlné a nespytatedlné, v krátkých a sprostných slovích vypisují a představují. Ale však není na té známosti dosti, nýbrž potřebí jest, abychom jich také náležitě k svému dob[p3’r]číslo strany rukopisurému