úmluvy, kteréž všecko množství lidu s pilností ostříhalo, schován, avšak hodnověrný jeho výpis každému pokolení vydán a každou sobotu vuobec čítán byl. Toho že se tak vskutku stalo, netoliko z kněh Mojžíšových, ale i z účinkův potomního věku a nepochybných znamení, kteráž se posavad u Židů nacházejí, jistotu míti můžeme. I byla-li tedy která kniha na světě, ješto by před sfalšováním bezpečná a před podezřením o podvržení jistá býti mohla, toť jest tato, v níž Mojžíš zákon Boží napsal; poněvadž ji na sta tisíců lidu ostříhalo, a aby se výpisové s originalem srovnávali, o to netoliko písaři, ale i jeden každý z Židů bedlivě pečovali. An i to podezření žádného místa tuto nemá, jako by Mojžíš historí svou o stvoření světa a vydání zákona tak sepsal, aby sobě a svému rodu znamenité a slavné jméno i poctivost na světě spůsobil, poněvadž v kšaftu Jákoba Patriarchy, svého vlastního děda, nezamlčel, řka: „Simeon a Levi, bratří, nástrojové nepravosti v příbytcích jejich. Zlořečená prchlivost jejich, neb neustupná, i hněv jejich, nebo zatvrdilý jest. Rozdělím je v Jákobovi a rozptýlím v Izraeli.“ A tak dobrovolně svého vlastního rodu velikou hanbu odkryl, an ho k tomu žádná potřeba a nouze nenutila. Nezatajil také a nepominul mlčením ani hanebného hříchu modlářství, jak Arona, bratra svého, tak Marie, sestry své. Anobrž což většího jest, sám o sobě na mnoha místech vysvědčuje, že pro hřích nedověry své tělesného bytu v zemi zaslíbené od Boha zbaven. A jakžkoli zdaleka se na ni podíval, však jako vyloučený ani jednou nohou do ní nevstoupil. Potom, maje umříti, Jozue, služebníka svého, za kníže a vůdce tomu lidu ustanovil, moha, lidsky mluvě, bez veliké nesnáze a jsa v také vážnosti u všech Židuo, k tomu přivesti, aby správa a knížetství při dědicích a potomcích jeho zůstala.
A poněvadž pak od přirození k tomu vedeni býváme, abychom nedostatky a hříchy otcuo svých přikrývali, nýbrž nejednou i spisy rodů falšujeme, aby lidé předky náše za znamenité a slavné drželi a my pro jejich domnělé ctnosti větší pochvaly dosáhli, nad to výše i nejvýbornější lidé svým toliko nejduověrnějším přátelům nedostatky své, a to velmi skrovně, vyjevují; tak se že řídký nachází, kterýž by hanbu svou sám na sebe dobrovolně potomkům ukázal; naposledy abychom dědicuom svým úřaduov a duostojenství zanechali, tak snažně toho žádáváme, že mnozí, kteříž pro své osoby