blížnimu škoditi nemíní, mnohém méně o bezhrdlí jeho usiluje, ten necizoloží, ten nekrade a statku lstivě a loupežně nenabývá, ten křivého svědectví nedává a žádné cizí věci neřádně a nenáležitě nežádá. Sumou – ničehož toho nečiní jinému, čehož by sám od jiného míti nechtěl. Kteréžto právo jako přirozené v také vážnosti bylo u onoho Alexandra Severa, římského císaře, jakžkoli nezná Boha, že je po všech svých palácích velikým zlatým textem psáti poručil, aby všechněm lidem známé a před očima bylo. A když koho pro zlý a nešlechetný účinek trestati chtěl, vždycky poroučel biřici volati: Quod tibi non vis, alteri ne feceris.cizojazyčný text Čemu sám nechceš, nečiň jinému. Ale my na druhou stranu dokládati máme: Čemu sám chceš, to čiň jinému. Poněvadž zákon náš netoliko předkládá nám, čeho se zlého vystříhati máme, ale také vyučuje, co dobrého činiti povinni jsme. Odtud každý snadně porozuměti muože, že jak k oněm desíti slovům aneb přikázaním, tak k těmto dvěma, o milování Boha a blížniho, jako k nejjistšímu pravidlu vůle Boží všeliká práva, všeliké rady, všelijací soudové a všeliká lidská jednání, krátce všickni činové i všecka myšlení člověka, směřují. Nebo Pán Bůh, kterýž vydal tento zákon, netoliko nad tělem, to jest zevnitřní kůrou člověka, jako jiné vrchnosti moc má, ale i nad duší, a vládne jak životem věčným, tak smrtí nesmrtedlnou. Pročež i zákon jeho ne k samému toliko tělu, ale mnohém více k duši, poněvadž Bůh duch jest a duchem ctěn býti chce, se vztahuje. Kterýž zajisté vypověděl: nezabiješ, nesesmilníš, týž také řekl: jestližes na ženu vzhlédl nestydatě ku požádaní jí, zákons přestoupil. Kdož by řekl bratru svému: rácha aneb hněval se naň, mordem jest vinem. A blížní náš že jest netoliko přítel krevní, spoluměštěnín a soused aneb jiný známý, ale každý, kdož obraz člověka na sobě nese, a byť pak i nepřítelem byl, že mu dobře činiti máme; jinák milujeme-li toliko přátely a dobrodince své, že před zjevnými hříšníky napřed nic nemáme.
A protož nechť se, jak chtějí, honosí a vychloubají, buďto Athenienští svými právy, kteréž jim Dracocizojazyčný text krví lidskou sepsal, buďto Římané svými 12 tabulemi; víme o tom dobře, že toho na věky neukáží, aby týmiž nětco pravého a gruntovního i jistého, jak o pobožnosti, tak o spravedlnosti, nařízeno bylo. Kdož čte římské historie, skutečně to nachází, že Římané, dokavadž byli sedláci, nejvíce práv o tom nařizovali, aby jedni druhým