škody dobytkem nečinili. Potom, když se stavěli, mnoho práv sepsali o položení trámuo, o vodě kapaličné, o skrytém dolu etc.cizojazyčný text Dále, když proti souseduom svým povstali a podmaniti je sobě usilovali, teprv nařízení o bojích a věcech válečných činili. Naposledy pak, zrotivše se sami proti sobě a zdvihše mezi sebou války domácí a městské, teprv o bouřkách, o pozdvížení, o vypovědění z města, o vyhnání z země práva ustanovili. A ta všecka práva nesla jakýž takýž zřetel spravedlnosti: ale však vpravdě a vskutku velmi málo měla opravdové spravedlnosti. O myšlení a vnitřní žádosti, kterúž člověk tak dobře jako skutkem hřeší, ani jednoho slovíčka, o pobožnosti pak veliké mlčení. Nechť se tedy učení chlubí, jak nejvíce mohou, bystrými spisy mudrců pohanských; všakť nám neukáží žádné knihy, z níž bychom se o pravém spuosobu vedení života aneb o povinnosti, jak k Bohu, tak k lidem, vyučiti, o budoucím životu nětco jistého zvěděti a k němu cestu najíti mohli. Konečný cíl náš jest věčné spasení, to jest, abychom s Bohem a u Boha nesmrtedlným životem věčně živi byli. Zdaliž nám co o tom poví Aristotelescizojazyčný text, kterýž v pochybnosti zůstavil, jsou-li duše lidské nesmrtedlné, čili nejsou? Kterýž konec i blahoslavenství náše zavěsil na jakéms marném spytování, snad o své Logice aneb Physicecizojazyčný text? Zdali Platocizojazyčný text, kterýž dobrovolně obecného bludu o Bohu následuje a v modlářském moři s jinými tone? Zdali Senecacizojazyčný text, jakkoli vtipu vysokého a bystrého, kterýž učí, že muži moudrému bláznovství, nestřídmost, rozpustilost a jiný každý hřích dobře sluší, když toliko svou věc při tom dobře zřídí a spraví, to jest, by se to pak dálo s ublížením svědomí a potupou Boží? Ale knihy Mojžíšovy, kteréž on z vnuknutí ducha Božího psal a v nichž se Decaloguscizojazyčný text i jeho výklad zavírá, netoliko nás od tohoto světa odvozují a z bahna věcí marných vytrhují, ale jako za ruce nás vedou, nám svítí a cestu k věčnému životu, jenž jest opravdové blahoslavenství, ukazují.

Dále, nechť nám někdo oznámí, mezi kolika národy v tak mnohých královstvích a slavných obcech, kteréž světu práva ukládaly a v nichž moudrost a umění v znamenité vážnosti a poctivosti bylo, o kterých se čte, že by měli zákon aneb právo o pravé poctě živého Boha a věřili, že to v jistém času a místě vydáno jest od samého věčného Boha, kterýž nebe, zemi i člověka stvořil? Jistě, krom samého národu židovského, a v tom Mojžíše, nečteme o žádném