znamenité a slavné jméno i poctivost na světě spůsobil, poněvadž v kšaftu Jákoba Patriarchy, svého vlastního děda, nezamlčel, řka: „Simeon a Levi, bratří, nástrojové nepravosti v příbytcích jejich. Zlořečená prchlivost jejich, neb neustupná, i hněv jejich, nebo zatvrdilý jest. Rozdělím je v Jákobovi a rozptýlím v Izraeli.“ A tak dobrovolně svého vlastního rodu velikou hanbu odkryl, an ho k tomu žádná potřeba a nouze nenutila. Nezatajil také a nepominul mlčením ani hanebného hříchu modlářství, jak Arona, bratra svého, tak Marie, sestry své. Anobrž což většího jest, sám o sobě na mnoha místech vysvědčuje, že pro hřích nedověry své tělesného bytu v zemi zaslíbené od Boha zbaven. A jakžkoli zdaleka se na ni podíval, však jako vyloučený ani jednou nohou do ní nevstoupil. Potom, maje umříti, Jozue, služebníka svého, za kníže a vůdce tomu lidu ustanovil, moha, lidsky mluvě, bez veliké nesnáze a jsa v také vážnosti u všech Židuo, k tomu přivesti, aby správa a knížetství při dědicích a potomcích jeho zůstala.

A poněvadž pak od přirození k tomu vedeni býváme, abychom nedostatky a hříchy otcuo svých přikrývali, nýbrž nejednou i spisy rodů falšujeme, aby lidé předky náše za znamenité a slavné drželi a my pro jejich domnělé ctnosti větší pochvaly dosáhli, nad to výše i nejvýbornější lidé svým toliko nejduověrnějším přátelům nedostatky své, a to velmi skrovně, vyjevují; tak se že řídký nachází, kterýž by hanbu svou sám na sebe dobrovolně potomkům ukázal; naposledy abychom dědicuom svým úřaduov a duostojenství zanechali, tak snažně toho žádáváme, že mnozí, kteříž pro své osoby utíkali před nimi, však pro děti své, teprv na stará kolena, jakž říkají, po nich dychtí a touží. Že tedy na odpor tomu všemu jinák se choval Mojžíš v svých knihách, co jiného z těch tak mocných důvoduov zavříti máme, než že ho jiný než lidský duch spravoval a vedl a že on pro slávu Boží dědovské, bratrské i své vlastní slávy rád ustoupil a že ten, kterýž sobě více pravdy než samého sebe a svých přátel vážil, žádné slušné a hodné příčiny neměl, proč by v psaní svém pravdě uskrovnil a lži zoumyslně pochleboval.

Ačkoli pak tito důvodové netoliko na historí o vydání zákona Božího se vztahují, ale i na všecky jiné jeho spisy a knihy; však za příčinou této nyní vnově přeložené a v jazyku českém vytištěné knížky, kteráž v sobě ne tak výklad zákona Páně, jako více cvičení a skutečné užívání