Mé zlořečené přátelstvo

[360] i vše moje tovarystvo,

kteréž stojí v této láji!

Všem vespolek laji,

neb viec muky nám přibude,

čiemž nás viece v pekle bude.

[365] Ach, nestojte mně i tobě,

již nás peklo tiehne k sobě!“

Velmi potom čert se třesa,

na svých pleciech duši nesa,

dobře tuše velmi sobě,

[370] začne také tenor sobě:

„Haha, zlostná, haha, duše,

dobréť jsú ty písně vaše!

Vezmětež hodné odplácenie[j]odplácenie] odplaczeně

za mrzké vaše činěnie.

[375] Děkujiť, Kriste, z toho súdu.

Již já vesel vždycky budu.

Síry, smoly dámť jim dosti,

pomějiť s nimi své radosti.

A z tohoť ději dieky,

[380] neujdeť mi žádná na věky.

Ihned v peklo s nimi vpadne,

kdež pomoci nenie žádné.

Když se skonají tyto věci,

die buoh svatým na pravici:

[385] „Vyvolení vy ste moji!

U vás sem měl[k]měl] ſmel zvóli svoji v svátství, v pití[l]pití] pitie i v jedení,

v nekonečné mé radosti.

Neb ste nemocné žalostí

i jatého navštievili

[390] a mně skutky vděčné zděli.

Protož za ten dobrý skutek

nepotkáť vás žádný smutek.“

Odpovědie svaté duše,

všecky stojiec v bielém rúše:

[395] „Ó pane náš, žádný králi,

však sme my tebe neznali,

aniž tebe sme viděli,

bychom my tobě to zděli!“

Tehdy Kristus milostivě

[400] die svatým a dobrotivě:

„Co ste koli učinili

lidem chudým, mně ste zděli!

Protož královstvie přijměte,

moji vyvolení, a jděte

[405] v radosti vám připravené,

od věčnosti zpósobené.“

Jich nám rač dopomoci

král nebeský svojí mocí!

Amen