naše peklo a zkaziti.
[190] I zděje liť on tobě ten skutek,
budem mieti hrozný smutek.
Slušieť se na to raditi,
což muož potom uškoditi.
Nám jest toto peklo dáno,
[195] v dávních právech zapsáno.
Pilně patřiž, by ho nezbyl,
však s nesnadně[d]nesnadně] neſmadnie jeho dobyl.“
Ihned jiný čert přikluše:
„Pravímť, mistře, toto bude:
[200] Uzříme li svého mistra boha,
přibude nám muka mnohá.
Nic nám ten súd neprospěje,
ale mnoho zlého vzděje.
Radiž každý, kto co muože,
[205] radať nám nic nespomóže!
Radiž, mistře Lucipeře,
neb se Kristus blízko béře!
Radiž nynie, kto co moha,
však nás neujde jedna noha.“
[332]číslo strany rukopisu[210] K tomu Luciper velmi smutně
laje sobě přeukrutně,
všem svým čertuom tak odpovie:
„Učiňtež z toho, kto co vie!
Již já na to mnoho mysliv,
[215] jsem v bolesti velmi teskliv,
aniž já vím, co činiti,
té úzkosti ni co zdieti.
Však mně ta muka tak neškodí
jako ten súd, to každí vědí.
[220] I pozněť jest naše rada!
Přijdeť na nás hrozná váda!
Ach běda mně i vždy bude,
nebo Kristus již k súdu jde!“
Pak když Kristus přijde k súdu,
[225] v dvém rozdielu lidé budú,
totiž hřiešní, také dobří[e]dobří] dobrzie,
kto co páchal, každý uzří.
Dobří budú na pravici,
ale hřiešní na levici
[230] toho súdu spravedlivého,
všem hřiešným protivného.
Tepruv duše hřiešná křikne
a na svoje hřiechy jekne:
„Ach, nastojce mně hřiešnici!
[235] Zlořečené mně biednici!
[333]číslo strany rukopisuBěda, auvech, vé a běda!
A nastojte a přeběda!
Ó Maria milostivá,
budiž na mě pamětlivá,
[240] smilujíc se, přimluvíc se,
ať na milost přijdu zase
a ďábelské ujdu muky!
Mého hlasu uslyš zvuky!“
Tuť Maria stane výborně,
[245] prosiec syna přepokorně:
„Ó muoj synu všemohúcí,
králi nad králi panující,
ó muoj buože dobrotivý,
jenž s převelmi milostivý,
[250] uslyš prozby již své matky,
smiluj se nad nebožátky!
Nad těmito hřiešnými,
jenž stojí před očima tvými,
ať na věky nezahynú!
[255] Ó daj milost, otpusť vinu!“
Vidúc duše, ano nenie
platno Panny Marie prošenie,
obrátie se velmi chutně
[334]číslo strany rukopisuk Jezu Kristu vzdechnúc smutně:
[260] „Ó králi věčný, milostivý,
nebuď nám hřiešným hněvivý!
Před tebú já nynie klekám,
neb se súdu tvého lekám.
Na smrt, plvánie rozpomeň se,
[265] na své muky a smiluj se
nad námi, lidmi hřiešnými,
puojmi nás i [s]text doplněný editorem svatými svými!“
Když uslyše tyto řeči,
Luciper ihned se vstyči,
[270] hněvivě křikna k bohu:
„Jáť nakrátce nechci tomu,
by ty k prozbě komu súdil,
aniž mé duše těchto lúpil!
Sudiž ty mé spravedlivě,
[275] neb o tobě písma pravie,
že si velmi spravedlivý;
nebo jinak budeš křivý,
budeš li nám kaziti práva,
kteráž sú nám dávno dána,
[280] abych já moc nad každým měl,
poslúchati kto by nechtěl
tvého, Kriste, přikázanie.
Kaž jim do věčného lkánie,
jakož tito jsú činili,
[285] mne poslušni vždycky byli.