[95] pro veselé jiná také,
pro rozkoše všelikaké,
kterým sem se podrobila
a do kostela nechodila.
Ó, co sem já to dělala,
[100] žeť sem radost v těch vdy měla!
Ach, nestojte na mé činy!
Auvech na ty proviny!“
Duše jiná bude mluviti,
jmúc se sama za vrch rváti:
[105] „Ba co mi již zbožie prospievá,
i všecka moc, kam se děje?
Již stanu na božiem súdě,
jsúc zbavena cného skutku.
I běda mně zlořečené
[110] a na věky zatracené!
Nic duom, žena i nábytky,
nic forberky i dobytky,
nic tvrze i hradové,
nic předrazí pokladové,
[115] nic řečníci i přátelé
nynie neprospějí oni cele,
v den toho súdce hrozného
a převelmi strašlivého.
[328]číslo strany rukopisuNeb u věčné muky jíti
[120] musím, bez konce tam vždy býti.
I přeběda mně, duše hřiešné!
Již podstúpím muky teskné!“
Opět duše přehrozlivé
zupí a derúci své líce
[125] počne sama žalovati
silným hlasem a volati:
„Ach, mé hřiechy všecky tajné
buoh učinil jest je zjevné!
Již všecky dobře vidím
[130] a za něť se velmi stydím.
Ó hory, ó ty moře,
toho mě zbavte hoře,
ať neuzřím súdce svého,
pána Krista nebeského!“
[135] Opět duše řváti nepřestane,
když před súdcím hrozným stane:
„Ó že sem narozená!
Ó hovada vždy přešťasná,
vám neškodí muka strasná!
[329]číslo strany rukopisu[140] Aj, již já sobě zúfaji,
neb na mne se všech stran volají.
Najprvé bohu živému,
na kříž pro mě rozpatému;
potom čtyři živlové,
[145] voda, země, oheň i větrové
i jiné všecko stvořenie,
ptáci, ryby i kořenie.“
Opět duše zlořečená
a od boha zavržená
[150] velmi žalostivě bude křičeti
aniž jí bude lze mlčeti
pro bolesti nevýmluvné,
jenž trpí pro hřiechy dávné
po všech údech těla svého,
[155] jehož jest hněvati směla
svého krále nebeského,
mnoho činiec přemrzkého:
„Běda boku, srdci, nohám,
běda chřbetu i všem údóm!
[160] Neb ste živi vždy rozkošně
byli hrdi přieliš pyšně.
Běda vám po vše časy
pro ty neješitné kvasy!
Mněť se bolest rozmnožuje,
[165] avšak bolest ani muka
[330]číslo strany rukopisumně nečiní toho smutka,
ale strach súdu hrozného,
nenieť se lze skrýti jeho.“
O tom čert když súdu zvědě,
[170] i užas se velmi zbledě,
ihned se bra k mistru svému,
k Luciperu přelstivému,
tu novinu jemu pravě,
drbaje se po své hlavě
[175] řka: „Mistře, věz to, zlé se děje,
hrozná búře v světě věje!
Tam Michal v trúbu trúbí,
aby mrtví rychle z mrtvých stali
a před súdcí se hned brali.
[180] Protož já pravím tobě:
Rúče povizme o sobě!“
Tehdy čerté uslyšéc
puojdú k Luciperu pospěšiec,
od něho rady žádajíce,
[185] tato slova jemu mluvíce:
„Ó pane náš, Lucipeře,
jižť se Kristus k súdu béře,
budeť chtieti oblúpiti