sem stál při tom, ješto s mučena, a viděl sem, že muožeš ještě uzdravena býti, a protož sem k tobě přišel. K němužto svatá Hata vece: Já jsem nikdy na tělesné lékařstvie netbala. K nížto ten kmet vece: Nestyď se mne, dci milá, neboť sem křesťan, nemáš se mne spravedlivě styděti. K tomu ona otpovědě: A čehož bych se měla styděti? A ty s tak počestný kmet a já sem tak nemilostivě zbita a zedrána, až na mě hrozno hleděti. Ale tobě, milý otče, děkuji, že s ráčil mě navštieviti. K nížto on vece: A proč ke mně nepřistúpíš, abych tě zléčil? K tomu ona vece: Nebo mám mého milého Jezu Krista, jenžto jedniem slovem, kohož chce, uzdraviti muože. A protož ráčí li, ten mě uzdraví. K tomu slovu ten kmet počestný ulyznuv se i vece: A já sem apoštol Kristuov, on mě k tobě poslal, ať bych to dal věděti, že jsi ve jméno jeho uzdravena. A to řekl apoštol, ihned zmizal. V tu hodinu svatá Hata, ihned na zemi padši, Pánu Bohu z toho poděkovavši, nalezla se na tom miestě na všem životě i na prsech tak celú i zdravú, jako kdy prvé byla. A když její strážní, ješto jie u žaláře ostřieháchu, velikú světlost uzřeli, velmi se lekše a žaláře otevřená nechavše, pryč běžali. Tehda někteří dobří lidé přišedše počechu jí veleti odtud pryč jíti. Jimžto svatá Hata vece: Buoh toho nedaj, bych já svú korunu ztratila a své strážné v zamúcení ostavila. Potom, když Qvincianus opět po čtyřech dnech hroze jí poče k pohanským modlám nutiti, svatá Hata k němu vece: Slova tvá bláznivá jsú a nepravá. Ó, přehubený, voč ty se pokúšieš, velíš mi se své kamenné modle modliti a mého Jezu Krista, jenžto mě, jakož vidíš, uzdravil, nechati! K nížto Qvincianus vece: Toť já ihned uzřím, pomuož li tobě Ježíš Kristus. V tu dobu Qvincianus kázal hrncové škořepiny na horúcie uhlé metati a svatú Hatu obnažiec na nich váleti. A když to učinichu, potřásla se země, tak že veliká strana města se obořila a dva rádce Qvincianova tu sešla. A zatiem vešken lid poče volati a řka: To se nám vše děje pro této nevinné dievky krve prolitie. Proněžto Qvincianus toho země potřesenie se užasl a také se obce ubáv, kázal ji do žaláře spěšně vésti. V kterémžto žaláři poklekši a modlitbu učinila a tak řkúc: Muoj milý Hospodine, jenžto jsi mě stvořil a od mého dětinstva ostřiehal, mé tělo od poškvrny uchoval a mne nad těmito hroznými mukami tvé slavné posilněnie dal, rač přijieti dnešní den mú duši v tvé svaté královstvie. A netáhla svatá Hata té modlitby dokonati, až ihned duši pustila. To se jest dálo po božiem narození dvě stě šedesáté a třetie léto za Decia ciesaře.
A když křesťané jejie svaté tělo pochopivše, jakž to slušie, pochovali, v tu hodinu zjevil se jeden mládenec v hedbávné rúcho oděný a s ním viece než sto podobných a počestných mužuov, jižto všickni
