řka: „On je[ae]je] gie zradil bratra i otcě svého,
ot nás věrných dóstojen jest všeho zlého.“
I naleze tu radu,
aby činili mezi kniežaty svádu,
řka: „Budú ny za lidi jmieti
a nášě kniežata, ač budú chtieti,
nemoci budú nem nic sdieti.“
Kněz Mezka doby pražského hrada
a všie země kromě Vyšehrada.
V tu válku Kochan s pokojem sedieše,
ale svým na škodu Mezcě tajně radieše.
Vecě Kochan Mezcě, knězi polskému:
„Chceš li ty kněžství českému,
musíš prvé Oldřichovi hlavu stieti.
Tož teprv budeš v Čechách pokoj jmieti.
Ješče někteří k němu čáku jmají,
a protoť o tobě nic netbají.
Ale když jeho nebude,
v tobě všecka nášě nadějě bude.“
Když Kochan Mezcě to da věděti,
po poslu káza Oldřichovi hlavu stieti.
Když Oldřich vzvědě, že zajtra chtie mu hlavu stieti,
nevěda, co sobě sdieti,
jě sě svatého Jana krstitele prositi,
aby jej jako bratra ráčil zprostiti.
Svatý Jan inhed[11]Slova „Jan inhed“ dopsána týž rukou na levém okraji Voldřicha v Oldříši postavi
a kněz Oldřich pak na tom miestě kostel jemu upravi.
Ktožť je[af]je] gie v Oldříši býval,
ten je[ag]je] gie kostel, ale pustý vídal.
K knězi sě tajně věrní sebrachu
a tajně sě přěd Prahu brachu.
O zrazení pastušiem
S pastuchú sě smluvichu
a dobrý jemu dar dáti slíbichu.
A by jim chtěl Prahu zraditi,
slíbi jim to učiniti.
Káza jim na Strahově státi
a své trúby čakati.
Pro to, že na tom miestě stráži jsú jměli,
pro to tomu lesu jsú Strahov vzděli.
Zajtra, chtě pastucha stádo vyhnati,
jě sě na vrátného volati.
Kázav sobě most spustiti,
jě sě náramně trúbiti.
Čechové na Prahu vzběhnú
a Poláci ote všeho sběhnú.
Čechové prostřěd hradu stojiechu,
málo jich bieše, pro to za Poláky neběžiechu.
Čechové sě neozřěchu,
druzí názi sě s stráně plaziechu.
Pastucha sám na ně voláše,
Polákóm sě za nimi tisíc ořóv zdáše[ah]zdáše] ſdaſſe.
Oldřich Mezku z země vypudi,
Kochan sě ke knězi na službu připudi,
sám sě věren ve všem čině,
knězě Jaromíra proti jemu vině.
Tolik Kochan na Jaromíra k bratru soči,
až i káza kněz bratru vylúpiti oči.
Jaromír bratru povědě:
„Jáz to, báťo, dobřě vědě.
O svém[ai]svém] wſem si umě[aj]umě] mnye toho neučinil,
nebo s mne proti sobě ni v čemž neuvinil.
Však mě měj za věrného
a Kochana za nevěrného.
Sukně košile blizše nebývá
a nemúdrý pro daleké[ak]daleké] dalekych blizších zbývá.
Vršovci sě neslupi,
kdež móžeš, tu jě tupi!“
Kochana tato řěč dojide,
vzem oščěp, pod chyšku vjide.
[I-447]číslo strany ediceI jě sě knězě Jaromíra střieci.
A když sěde na potřěbnéj věci,
hanebně prokla věrného,
knězě Jaromíra ctného.
O svatéj pěti bratří
Toho časa českých mnichóv šest,
poznavše tohoto světa lest,
u polském lesě sediechu.
Zelíce za obyčej jědiechu,
chléb po řiedku jmějiechu,
jáhly na veliku noc jědiechu,
masa, sýra, vajec[al]vajec] wagiecz i jmenovati nechtiechu.
Rohožě za posteli jmějiechu,
hlavě kámen za podušku kladiechu,
