bývajíce vždycky biti.

Miesto jedenie oběda

třepačkám kyjevá rána přěsadá.“

[105] A když žák přesta mluvenie

dvořák vece: „Toho nenie!“

Okřiče sě naň hněvivě

a řka: „Žáku, mluvíš křivě,

bychom byli[d]byli] bylo hladoviti

[110] u dvora a kyjem biti.

Ach, přěhubená partéko,

i co jest tobě[e]tobě] w tobie řeči této

o nás mluviti třěba,

sám nejsa nikdy syt chleba?

[115] Co dobrého do vás, žáci?

Však ste vy hubení žebráci,

jenž tečete dóm od domu,

hekajíce a chtiece tomu,

by vám dali jíchy mastné.

[120] Auvech, vaše bydlo strastné!

Tuť vám dadie partéku režnú

a s tiem vás pesky vyženú.

Pakli již na vaše ščěstie

vám dadie v některém miestě

[125] jíchy nemastné a málo,

vej, kak sě vám dobřě stalo!

Již sě vše zdálo po vóli.

S tiem pak běžíte do školy,

a to s velmi dobrú myslí,

[130] mniec, byšte na hody přišli.

Tuť vás pak starší omýtie,

i chléb i jíchu vám vzchytie[f]vzchytie] wzchi ie

[a to všecko zjedie sami.]text doplněný editorem[2]verš v rukopise chybí

[Jmúť se vás bíti metlami,]text doplněný editorem[3]verš v rukopise chybí

[135] budúť sě nad vámi mstíti

hněvy, nejsúc dobřě syti.

Ach, toť vám psota nehovie!

Slýchalť sem dávné příslovie,

žeť žákóm draho vařenie.

[140] Protož ty nechaj svářenie

se mnú, nebť já také vědě

praviti o vašiej biedě,

což vy jie máte, žáci.

Ale my, panici dvořáci,

[145] když již za stolem sědem,

inhed na sě lúčiemy chlebem.

Myť nic nešetřímy toho,

neb ho mámy přieliš mnoho.

Tuť nám dadie jiesti dosti.

[150] Pakliže pro jiné hosti

nás kuchaři zapomanú,

inhed já od stola vstanu

i běžím tam sám k kuchyni:

dadieť mi dosti zvěřiny –

[155] pakli nenie, ale kaše.

Toť jest vše útěcha naše,

žeť jí[g]jí] gie ukydá druh druha

a tudy nás mine túha.

Někdy sě vladař v mě vpeří

[160] a mě svú holí udeří

v pleci nebo v hlavu ranú[h]ranú] rany.

Inhed já odběhnu v stranu,

tohoť nikakž nenechaji,

od mateřeť mu nalaji;

[165] kromě leč by byla leč [by]text doplněný editorem byla hlucha,

tožť jiej nepovzní u ucha.

Když pak bude po večeři,

což nás koli dvorské sběři,

béřemy se dolóv s hradu

[170] a netrpiece v ničemž hladu.

Ale vy, žáci nebožátka!

Ach, že vás jest vaše matka

těžcě nosivši v životě

přirodila k takéj psotě!

[175] Já sě tomu velmi divi,

že ste jedno bitím živi.

Však vás za obyčěj tepú,

jednak burcují, jednak svlekú,

vymyšlujíc muky nové,