a kde které hniezdo zlazí,

ve všech kútiech pilně hledá,

mněť vždy práznu jíti nedá.

Pak odtad pójdu s radostí

[270] a nabrav již vajec dosti.

A kdež sě naměte slepice,

hus neb která kačice,

když já ji popadnu koli,

téj jest vždy jíti do školy.

[275] A sedlák sě chce hořem vztéci,

však mi nesmie nice řieci –

ani protivného slova,

bojě sě póhonu do Pasova.

My žáci i také kněžie,

[280] kamž koli po světě běžie,

toť, vedě, malá věc nenie,

nebojíme sě oběšenie.

Ale vy, hubené panošky,

vy nejste bezpečni trošky;

[285] vy strachy zdrastíte kčici,

jedúc mimo šibenici.

Vám sě třěba ohlédati

a přěd sebú sě žehnati,

neb jest pilně třeba toho pilně [třeba]text doplněný editorem toho.“

[290] Dvořák sě rozhněva z toho

a řka: „Mizero nevlídná,

k čemu tobě ta řěč nesklidná?

Však ty za pléšku nestojíš,

nebs huben, metly sě bojíš

[295] a jsi živ na světě sotně,

obcházěje sě robotně.

Ty sě robotně obchodíš

a k tomu v zlých šatech chodíš;

ale toť hanba nenie v školském běhu.

[300] Kterak pak o tvém noclehu?

Ty ležeš na kamnách nynie,

ale až bude ondy zimě,

inhed sě o to s tebú svadie

a na kamnať viec nedadie.

[305] Ješče buď tobě blazě,

dadie-liť léci na podlazě.

Tu ležíš dosti neměkce,

zimú sě třasa a zuby ščekce.

A k tomu vstánie rané!

[310] Když sě pak na tě dostane

všě školská pracná třieda,

tepruv tobě bude běda.

Když ty již dieš, že prost budeš dieš, [že prost]text doplněný editorem budeš,

toho nikoli nezbudeš.

[315] Tu tobě vše zpósobiti,

školu mésti i ztopiti,

ničehož nic neminúti.

A kde pak odpočinúti

a léhaje velmi tvrdě?

[320] Ale jáť sě mám od toho hrdě.

By ty viděl mú posteli,

když já sobě slámy nasteli!

Tuť já ležím v pokoji.

Častokrát také pospím v hnoji;

[325] toho já nečiním pro jiné,

kromě kdyžť dešcem zmoknu jediné,

aby[k]aby] Amy mé rúcho zsechlo k jitru.

Toť já vstana pěkně vytru,

aby na mně stálo čistě.

[330] Toť já tobě pravi já [tobě]text doplněný editorem pravi jistě,

žeť sě mne chlapi velmi bojie,

kadyž chodie nebo stojie,

pokorněť mi sě klanějí,

vežde:,Vítaj, paniče!,‘ dějí.

[335] Sedláciť přěde mnú sršie,

i také slepice pršie,

s nimiž já mám hroznú útěchu:

kteréž dosáhnu do měchu,

tať sě viec nepozná zasě,

[340] sniemť ji s tovařiši v kvasě.

Toť také pravi neskrytě,

žeť nemám péče na bitie.

Na tomť bych mohl přisieci,

že v tomto cělém měsieci