k tomu přistúpila smierně,
[110] kdež kněz dóstojně i věrně
s ďáblem bojije, mši slúžě.
Ať tvé srdcě potom túží,
jakž by na každý den chtělo
viděti svaté božie tělo.
[115] S tiem držě všeho dobudeš,
cti, sbožie, sčestie, i budeš
svým vším nepřátelóm silen,
budeš li světa toho pilen.
Ješčeť viece razi k tomu,
[120] což promluvě slíbíš komu,
z přísné viery bez omyla,
byť to z tvých ust pravda byla.
Podlé obmyšlenie tebe
tak přielišně, těšcě sebe
[125] nepřětáhni v lidské dluhy,
jakž by tvój slib nebyl tuhý.
K lidem všady plnú vieru
čiň, jakž by svládl svú mieru
podlé sboží tak sliboval,
[130] jakž by vždy svú vieru schoval.
Na tom i na jiném vážně,
ktožť svých kterých věcí snažně
věří z úmysla cného,
by neoklamával jeho
[135] skrzě ohlášenie všady,
buď o řěč, sbožie i o hrady.
Klevetných řěčí nemiluj,
po zlých klamiech neusiluj,
by sě k tomu dielu nutil,
[140] jímž by dobré lidi mútil
a sám nebyl vesel pro to,
nestój nikdy srdcem po to.
Neškodná špíle při smiechu
často činí lidem útěchu,
[145] činí, že jich srdcě mladí,
to nikomu nic neškodí.
Ale škodnú, lstivú řěčí
mnohý přijde k marné sěči
i k šeřednému účinku
[150] pro nestatečnú novinku,
již svého prostranstvie přizdíš
a šest jiných sobú ohyzdíš
bez viny, však lidé budú
o tom mluviti bez studu.
[155] Protož, synu, neroď nésti
těch řěčí, jichž by dovésti
nemohl podlé cti pořádně,
přicházieť muži nesnadně,
jediné slóvcě proplašě
[160] tisícem ho nevrátí zasě,
by ho silú natiehne,
ktož darmo na čí čest siehne.
Synu, čest tě tak svědomá,
žeť jie i jedna řěč škodná
[165] nenie k jejie potupení,
než po takém dovedení,
jakž rytířský zákon kážě,
proti cti nic nenie dráže.
Meč, ruka, hřiech cti poskvrní,
[170] řěčí sě nikde nezčrní
kromě ohlášenie světa,
stud, jenž těžcě lidi střětá,
zaňž by každý mohl smrt vzieti,
by mohl dřieve byl umřieti.
[175] Rozoměj právě méj radě,
zda by pak svú mysl mladě
sáhna, nechtěl tbáti na to,
tvrdil sobě tu řěč za to
a řka: ‚To mě také pomóž,
[180] když řěčí cti nikde nemóž
