odjieti druhému cěle,
tehdy já chci také směle
státi po svéj vóli všady,
buď cti s vadú, leč [bez]text doplněný editorem vady.‘
[185] Nechaj nále toho smysla,
toť já z verného úmysla
i s pilné viery povědě,
žeť pak lidé všecko zvědie,
kterak sobě kto čest váží,
[190] tak jej jedni druhým káží,
ač nehlasnú řěčí všady,
ale vždy pak z tajné rady
vyjdú jeho činy v javo
že vždy přijde na své právo,
[195] jakž koho lidé poznají,
tak jej i dnes za to mají.
Protož, synu, z mého zvěstie
pros boha za dobré sčěstí,
by téj bóh všie zlosti zbavil
[200] a na cti tě tak uzdravil,
jakž by neměl uraženie,
viec až do svého skončenie.
Nebť, synu, nic nenie tieže,
než kohož to břiemě vieže,
[205] že má kterú vadu na sě,
nemóž toho ničím zasě
vrátiti mnoho ni málo,
by sě to vždy nebylo stalo.
By všichni mistři po to stáli,
[210] v světě i najvěčí králi,
chtiec to úplně zaplatiti,
nemóž toho navrátiti
sbožím, neřku mistři jiní,
ktož proti cti co učiní.
[215] Chciť řéci veliké slovo,
ať by v srdci bylo novo
tobě na všěliké činy.
Bóh mocný, jenž jest jediný,
ustavil zemi i nebe,
[220] však ten v tom ponížil sebe
z vysokého božstvie na ny,
a jsa bóh všady prostraný,
jenž jest tam i v těle sde byl,
řekl: ‚Tak sem mocný nikdy nebyl,
[225] by to, což sě je kdy stalo,
by sě to mnú odestalo,
než sě je vždy stalo již.‘
Protož, milý synu, když
bóh tak mocný všěch věcí,
[230] nemohl jinak stalé věci
obrátiti než za stalú,
mějž na sě péči nemalú.
Ve všedniej příhodnéj střieci
buď bóh očima zřieci
[235] a srdci daj jí pomnieti,
což budeš činiti chtieti,
byť sě nestalo na tobě,
jehož by nenabyl na sobě.
Buď spravedlný ke všem lidem,
[240] s dobrými súsědy s klidem
buď, nežádaje jich sbožie
bezprávně, bez dieky božie.
Všeho cti nad sě z práva,
pro toho, jenž čěst rozdává
[245] v širocě v bohatých dařiech,
světle i u přěstvúcích zářiech,
to, jenž já vídám i jiní,
že z chudých kniežata činí.
Rovnému buď na všem roven,
[250] chujšiemu na mysli skroven,
řěčí, skutkem, přězřěním škody,
tiem svéj cti nic menšie plody
