[19v]číslo strany rukopisus koně svého dolův, rozřezav mu půl břicha, střeva a droby z něho vyndal, a tak v něm stál. Když pak kníže s jízdnými svými k tomu místu přijel, když Eilenšpigel v břiše svého koně stál, řekl služebník: „Pohleďte pane, kterak Eilenšpigel v koňské kůži stojí.“ I jel kníže k němu a řekl: „A, ty tu, zdaliž nevíš, žeť jsem knížetství své zapověděl, a když tě v něm naleznu, že tě na stromě chci dáti voběsiti.“ Řekl mu Eilenšpigel: „O, milostivý pane a kníže, jáť naději mám, že mi při životu mém milost učiniti ráčíte, však jsem tak zle nečinil, což by voběšení hodné bylo.“ Dí jemu kníže: „Poď sem ke mně a neprav žádné neviny, copak tím míníš, že tak v koňské kůži stojíš?“ Eilenšpigel před něho přišel a odpověděl mu takto: „Milostivé a vysoce urozené kníže, nebezpečen jsem před Vaší Milostí[au]Milostí] Miloſti a náramně se bojím, slýchal jsem to, jak živ, že jeden každý v svých čtyřech kolích má pokoj míti.“ Tehdy kníže tomu se smál a řekl: „Chceš-li potom na budoucí čas mé krajiny prázen býti?“ Odpověděl Eilenšpigel: „Milostivý pane, jak se koliv Vaší knížecí Milosti[av]Milosti] Miſti líbí.“ I jel kníže od něho a řekl mu: „Zůstaň tak, jakž jsi.“ Tehdy Eilenšpigel z té [20r]číslo strany rukopisukuože rychle vyskočiv, k svému mrtvému koni takto řekl: „Bopomozí milý koni, že jsi mne od šibenice zprostil a k tomu jsi mi milostivého pána učinil. Nu, ležíš tu, lépeť jest, žeť tebe krkavci snědí, nežli by mne snísti měli.“ I šel odtud pěšky.
Historia XXVI.
Kterak Eilenšpigel od jednoho sedláka díl země koupil
Potom přišel Eilenšpigel zase do té země, i šel do jedné vsi u Celly a čekal, když by kníže zase do Celly jeti chtělo. Tehdy šel sedlák na pole a Eilenšpigel koně jiného s károu dostav, jel k tomu sedláku a ptal se ho, čí by to pole by[20v]číslo strany rukopisulo.
